Co byla pro vás největší změna, když jste odešla do důchodu?
Řadu let jsem učila na střední škole, pak jsem pracovala v bance. Kolegové mi říkali, ať rozhodně nespěchám do penze, protože budu mít tolik času, že nebudu vědět co s ním. A měli pravdu. Najednou ze dne na den nemáte každodenní pracovní povinnosti, ani ten pracovní kolektiv. Znám spoustu starších lidí, kteří jsou v důchodu, a hodilo by se jim zaměstnání na částečný úvazek. Nejde jim ani tak o peníze, ale o to, že by chtěli být prostě nějak užiteční. Můj hlavní pocit ze stáří je ten, že už nejste součástí společnosti. Cítíte se zbytečná a pro ostatní jste „neviditelná“.
Podařilo se vám vymyslet nový program, jak trávit volné dny?
Když jsem chodila do práce, tak moc čas na nějaké koníčky nebyl, ale postupně jsem si vymyslela program skoro na každý den. Začátkem týdne chodím na plavání, potom mám ve čtvrtek kurzy švédštiny, protože rodina mojí dcery žije ve Švédsku, tak se učím hlavně kvůli vnučkám. Hodně mě baví cvičení v seniorském komunitním centru Elpida, tam jsou moc fajn lektoři. A o víkendu jezdíme s manželem na zahrádku za Prahu.
Projekt RECETAS propojuje seniory z celé Prahy, kteří se cítí osaměle, aby společně něco podnikli. Vy ale máte spoustu koníčků, proč jste se tedy přihlásila?
Zaujalo mě, že bych se mohla seznámit s novými lidmi a něco společně podnikneme. V tom našem věku totiž už není moc příležitostí, jak si najít nové přátele. Hned na našem prvním projektovém setkání RECETAS jsme si vyprávěli, odkud jsme se, co nás baví a kam vyrazíme. Měli jsme na výběr spoustu zajímavých aktivit, které pro nás organizátoři projektu připravili. Vydali jsme se do botanické zahrady, tam jsem nebyla spoustu let. Vyzkoušeli jsme si také cvičení čchi-kung. Hodně zajímavá byla exkurze na ČVUT. Pomocí virtuální reality jsme mohli cestovat nejen po Česku, ale také do zámoří.
Podařilo se během společných aktivit navázat nová přátelství?
Moc se mi líbilo, co jsme společně zažili, ale pravidelný kontakt je trochu složitější, protože skoro každý z účastníků je z jiné městské části. Takže by bylo docela náročné za někým cestovat přes celou Prahu. To je třeba hodina cesty tramvají, metrem a pak autobusem. Nejde ale jen o ten čas, ale také o to, že čím jste starší, tím je pro vás takový přesun namáhavější. Možná kdyby bydlel někdo poblíž u nás na Praze 6, pak bychom se mohli vídat častěji.
Proč myslíte, že je v pozdějším věku obtížnější potkat někoho nového?
Asi hodně záleží na tom, zda jste si během života budovala nejrůznější vazby i mimo práci. Já jsem byla většina času v zaměstnání a na koníčky moc nezbýval čas. Mám dvě kamarádky ještě ze střední, pak taky z práce, ale jinak je celkem složité se s někým novým seznámit. Podle mě to jde hlavně přes společné zájmy. Kolem mě jsou takové tři typy lidí: mám kamarádky, které se maximálně věnují vnoučatům a nic jiného nestíhají. Pak je další skupina, to jsou neuvěřitelně akční ženy. Chodí cvičit, jezdí na výlety, pořád něco podnikají. A potom je třetí okruh a to jsou kamarádky, které skoro nevycházejí z domu. Nemají chuť zkusit cokoliv nového, natož se s někým seznamovat. Bydlíme s manželem na sídlišti a vím, že tady kolem nás je dost starších lidí, kteří tráví čas o samotě.
Protože to, že někdo bydlí v metropoli, ještě neznamená, že se nemůže cítit sám…
Asi prostě potřebujete nějaký podnět nebo někoho, kdo s vámi naváže kontakt. Docela dobře to funguje, když si pořídíte pejska a během venčení se dáte do řeči s ostatními pejskaři. Vím, že je mnoho seniorů, kteří žijí sami a jsou rádi za každou příležitost, kdy si můžou popovídat. Možná se tomu někdo diví, proč se starší lidé dají do řeči s někým cizím třeba v čekárně u doktora nebo na poště, ale pro ně je to mnohdy jediná příležitost, jak s někým promluvit. Těžko říct, proč se bojí nebo stydí navázat nové kontakty, proč třeba nechodí někam do kurzů v seniorských komunitních centrech, kterých je po celé Praze opravdu hodně. Možná kdyby tady na sídlišti byla nějaká veřejná klubovna, kam by chodili děti i dospělí, tak by se podařilo trochu ty starší lidi povzbudit, aby neseděli pořád doma. Jenže na takové aktivity vždy potřebujete alespoň jednoho člověka, který to bude organizovat.
Zmínila jste Švédsko, jak se tam chovají k seniorům?
Ve Švédsku je dlouhodobá tradice dobrovolnictví. Zapojují se děti i dospělí – včetně seniorů. U nás je trochu jiná situace. Možná je to tím, že v Česku má ta naše starší generace trošku despekt vůči něčemu, co je dobrovolné a kolektivní. Nějak nám to prostě evokuje dobu před rokem 1989, kdy byly nejrůznější kolektivní brigády „povinně dobrovolné“, ale myslím, že se ten postoj už mění. Ve Švédsku se mi taky líbí, že myslí na všechny generace. Četla jsem například noviny městské části ve Stockholmu, kde bydlí moje dcera s rodinou. Mají tam rubriky pro děti i pro dospělé. Zaujala mě anketa na téma: co se dětem / co se dospělým líbí ve městě a co by v něm vylepšili.
A jak vnímáte mezigenerační vazby v Česku?
Myslím, že už bohužel není moc příležitostí, kde by se mohli starší lidé setkávat s mladými. Dříve bylo běžné, že v domě nebo v bytě bydlelo víc generací. Nedávno jsem četla o moc pěkném nápadu tady v Praze 6. V jednom seniorském domě mají několik bytů pro studenty. Platí levnější nájem než jinde a pomáhají s péčí o seniory, ale není to jednostranná pomoc. Mohou se navzájem inspirovat a díky tomu si třeba i lépe porozumí.
Foto: Barbora Holubová
Mezinárodní projekt RECETAS
Do projektu se může přihlásit každý, komu je 65+, bydlí v Praze a okolí, zažívá občas pocity osamělosti a je schopen se sám dopravit na místo srazu, kde budou aktivity probíhat. Zájemci se mohou hlásit do konce září na e-mail: recetas.praha@seznam.cz nebo telefonicky na čísle: 776 630 431. Mezinárodní pětiletý projekt probíhá paralelně v Praze, Barceloně, Helsinkách, Melbourne, Marseille a ekvádorské Cuence. Českou sekci koordinuje lékařka Iva Holmerová z Centra pro studium dlouhověkosti a dlouhodobé péče na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy.
