S hlubokým zármutkem jsme přijali zprávu o úmrtí Doc. Ing. Arch. Ivo Obersteina, CSc. Jedním z jeho životních urbanistických děl je právě Praha 13. V roce 1968 vyhrál 1. cenu v anonymní urbanistické soutěži na novou městskou část v Praze pro 65 tisíc obyvatel, nazvanou Jihozápadní Město. Ta se stala pro Iva Obersteina na další léta životním úkolem, kterým koncem osmdesátých let vytvořil domov pro desítky tisíc obyvatel Prahy 13 a kde také od devadesátých letech se svou rodinou žil.
S úctou děkujeme a upřímnou soustrast rodině.
O Ivu Obersteinovi
Dne 6. ledna 2024 odešel významný český architekt, urbanista a pedagog Ivo Oberstein. Mezi jeho zásadní projekty patří řešení sídlišť Jihozápadního Města v Praze 13 – Nové Butovice, Lužiny, Stodůlky a Centrálního parku. Patřil mezi zakládající členy České komory architektů (číslo autorizace 00184). Doc. Ing. arch. Ivo Oberstein, CSc. (* 18. 5. 1935 Zdice ), vystudoval katedru urbanismu na Fakultě architektury a pozemního stavitelství ČVUT v Praze roce 1959. Po praxi v Karlových Varech (1959–1961) začal pracovat na Útvaru hlavního architekta hlavního města Prahy, kde se do roku 1968 podílel na projektech spojených s koncepčním rozvojem. V roce 1967 získal jeho tým 2. cenu v soutěži na návrh městské části Jižní Město. Mezi nejdůležitější úspěchy však patří vítězství v soutěži na řešení Jihozápadního Města v Praze 13 – sídlištních čtvrtí až pro 80 tisíc obyvatel - Stodůlky, Lužiny a Nové Butovice. Již v soutěžním návrhu zde s kolegy vymezili také velký Centrální park. Jihozápadní Město bylo jeho srdeční záležitostí. Po celý svůj život konzultoval s radnicí jeho postupný rozvoj a vyjadřoval se např. i k plánované zástavbě neadekvátně objemnými mrakodrapy. „Návrh mrakodrapového komplexu Top Tower nerespektuje urbanistické, prostorové a kompoziční hodnoty konceptu Nových Butovic. Obytná území na západ od ulice Bucharovy nejsou území rozvojová, ale území stabilizovaná, dostavěná,“ napsal ve svém stanovisku ještě v prosinci 2023.
Ivo Oberstein a jeho kolegové představili u Jihozápadního města nové pojetí jednotlivých čtvrtí, jež byly urbanisticky a funkčně diferencované. Uvnitř rozlehlých obytných bloků s parkovou úpravou byly postaveny školy, mateřské školy, hřiště, služby a vznikaly příjemné veřejné prostory. Návrh řešení výstavby se zásadně lišil od tehdejšího pojetí panelového sídliště. „Paneláky jsem nenáviděl, ale udělal jsem se svým týmem maximum k polidštění a vyřešení veřejného prostředí ulic, náměstí i prostor uvnitř bloků… brali jsme to jako ohromnou výzvu, chodili jsme po ostatních rozestavěných sídlištích, sledovali technologii sice rychlé, zato však značně hrubé výstavby. V maximální míře jsme se chtěli vyvarovat chyb, které jsme tam viděli. Měli jsme radost ze všeho, co se nám povedlo vyřešit lépe – byť to byly někdy jen zdánlivé maličkosti“, řekl v jednom ze svých rozhovorů v roce 2016.
Od roku 1976 až do roku 1989 vedl Atelier 7 v Projektovém ústavu výstavby hlavního města Prahy, v němž pracovalo na 75 odborníků. V letech 1990–1994 působil jako vedoucí architekt v Útvaru hlavního architekta hlavního města Prahy. Pod jeho vedením se začalo pracovat mimo jiné na novém Územním plánu Prahy a na urbanistických studiích Pražské památkové rezervace, Smíchova nebo generelu Vltavy. V letech 1999-2005 pracoval na urbanistickém návrhu Slunečního náměstí a radnice Prahy 13. V 80. letech a pak od roku 1994 až do roku 2007 působil jako vědecký a pedagogický pracovník na Fakultě architektury ČVUT v Praze. V roce 2013 získal Cenu Obce architektů za celoživotní dílo a v roce 2018 Cenu Jože Plečnika za celoživotní přínos architektuře. V roce 2023 byl nominován Obcí architektů na Cenu Patrika Abercrombieho za městské plánování a design UIA (Mezinárodní unie architektů).
Převzato z webu České komory architektů a ÚMČ
Ilustrační foto COMMONS WIKIMEDIA, licence CC, autor: archiv rodiny