„Hořice je město kamenné krásy a ten titul si rozhodně zaslouží,“ říká Roman Molnár, který vyrůstal v této oblasti, kde se těží kvalitní pískovec. „Měl jsem spolužáky, jejichž rodiče byli sochaři a kameníci a dokázali o své práci hodiny poutavě vyprávět,“ vzpomíná na okamžiky, které jej přivedly ke kamenickému řemeslu. Jeho touha tvořit a zanechat za sebou díla, která budou sloužit po generace, ho přivedla na učiliště v Lipnici nad Sázavou coby jedinou školu v republice vzdělávající budoucí kameníky. Tam strávil tři roky na internátu a domů jezdil jen na víkendy. Přestože mu zpočátku pendlování mezi internátem a domovem nebylo po chuti, dnes je za brzké osamostatnění rád.

„Mým mistrem byl pan Fieger, díky němu jsem se rychle naučil tesat ozdobné patníky, podstavce pod sochy, nárožní nájezdníky, profilované dveřní ostění… Jenže ze žuly, takže když jsem se pak dostal k hořovickému pískovci, tak jsem ho doslova rozlámal,“ vzpomíná s úsměvem na své začátky u firmy Kámen Ostroměř, kde krátce po vyučení působil. Už dva roky po vyučení získal zajímavou restaurátorskou zakázku a na počátku 90. let vytesal z pískovce kamenné okno pro Svatovítský chrám. 

„Přinesli nám tehdy do firmy staré pískovcové okno a já měl podle něho vyrobit nové. Skládalo se z několika kusů a pracovat na něm mohli jen opravdu dobří kameníci. Každý milimetr kamene se opracovával ručně, nesměla se zapnout ani flexa,“ vzpomíná. Podobné to bylo o pár let později během oprav Karlova mostu, na který byl použit mimořádně tvrdý pískovec Boháňka odolný vůči změnám klimatických podmínek. Právě Roman tehdy strávil dva měsíce práce na jednom ze soklů pro sousoší nejstaršího mostu v Praze a je na svou preciznost náležitě hrdý. O to víc, že se nástroje kameníků celá staletí nezměnily. Už od starověkého Říma a Řecka si zachovaly svůj základní tvar a měnily se pouze v detailech. Dnes už sympatický kameník využívá ke své práci daleko více pneumatických a elektrických nářadí, které mu značně usnadňují práci. Avšak u jemné práce um kameníka vymoženosti moderní techniky ještě nenahradily. 

Po otevření trhu malým i velkým podnikatelům neváhal v roce 1997 začít podnikat i Roman. Chlapi tehdy na šatně říkali: „Co tu budeme dělat, jdeme makat na vlastní triko!“ Tehdy už měli doma vybudované vlastní dílničky a nic jim nestálo v cestě. Dílnu jsem sice neměl, ale do podnikání jsem šel s vervou a to mi vydrželo,“ prozrazuje a na nedostatek práce si rozhodně nemůže stěžovat.

Před třiceti lety to byl obor, kam se mladí hrnuli, dnes je tomu naopak. Kameníků ročně vystuduje zhruba tolik, že bychom je spočítali na prstech jedné ruky. Obor bohužel skomírá. Větší zájem je o prostorový design a sochařství nebo o kamenosochařinu, kde se studenti mohou věnovat volné tvorbě nebo po nástavbě i restaurátorství. 

„Dělám skoro všechno, balustrády, podesty až přes obložky celého baráku. Za těch třicet let jsem zkusil sekat téměř všechno, od gotiky přes po baroko až po secesi, ale co nedělám, je hřbitovní architektura. Nedělám ji prostě rád, je to rutinní práce. Věnuji se restaurátorské práci, rád vytvářím nové kopie starého,“ vypráví o své práci Roman, který se jako celá řada kameníků snaží vždy použít původní druh materiálu. Nejčastěji pracuje s hořickým, dubeneckým, ale také s božanovským a kocbeřským pískovcem, což jsou tvrdé materiály požadované často památkáři. Umělému kameni se obloukem vyhýbá a nerad ho s tím přírodním kombinuje. 

„Je kameník a kameník. Znám kluky elektrikáře, co se přeorientovali na kámen. Jenže tenhle obor není o tom, že hodíte na zem dvě desky a je z vás vyhledávaný řemeslník, to chce svému oboru aspoň trošku rozumět, protože časem na to stejně dojedete,“ tvrdí Roman, který spolupracoval i na jedenáctimetrové soše Obří trpaslík podle návrhu akademického sochaře Kurta Gebauera. Pískovcová socha stojí před Hořicemi a dokončena byla v roce 2022. Materiál, který byl na práci použit, pochází z lomu Dubenec. Romanovo kamenické kované nářadí jako špičáky, pryskáče, zubáky spočinulo nejen na čepici trpaslíka, ale i na spodních kamenech. 

„Zajímavostí bylo, že socha, kterou jsme osazovali, je na olověných destičkách. Olovo se vahou kamene roztáhne a drží stabilitu i několik set let. Je to metoda, která se používala už v době antiky,“ říká nadšeně Roman, který se kromě umělecké tvorby věnuje také všedním zakázkám.

Ne vždy jsou však zákazníci na první řez spokojeni. Barevné odlišnosti nebo žíly čeští zákazníci většinou odmítají. „Měli jsme zákazníka, kterému jsme dělali schodiště z božanovského pískovce. Když se kámen nařezal, měl uprostřed drobnou oranžovou žílu, jemu se to však nelíbilo. Objednali jsme další kus kamene, ale ten architektovi připadal moc bílý, tak se nám podařilo uspokojit jejich představu až na potřetí,“ poukazuje na náročnost některých zákazníků. 

Přestože ho v Hořicích zná téměř každý, jako poloviční olašský Rom se ve své práci setkává i s předsudky. „Dostávám zakázky z kamenolomu pana Dovičoviče a už se stalo, že byl během práce kvůli mému původu problém, ale o tom můj zadavatel nechtěl ani slyšet. Argumentoval tím, zda mě někteří z nich někdy viděli pracovat. Když jsem jim pak práci předával, spadla jim doslova čelist, vůbec nepoznali, kde jsem zeď opravoval,“ říká. Někteří zákazníci si myslí, že je Roman Ital, který se v Česku věnuje kameničině, to, že by byl Rom, je vůbec nenapadne. O to větší je pro ně překvapení, když o svém původu otevřeně mluví. 

„Už se mi stalo, že když si zákazník nechal rekonstruovat barák a byli tam řemeslníci z různých oborů, tak do sebe tesaři šťouchali loktem, když mě viděli dělat dveřní ostění. ,Viděl jsi toho cigána? Viděl jsi, jak to dělá?´” směje se a je rád, že za něj nakonec vždy mluví především práce, a ne jeho původ. Momentálně se Roman věnuje opravě historické budovy základní školy v Děčíně. Opracovává překlad z dubeneckého pískovce, který má na výšku 4 metry a na šířku 70 centimetrů, ze kterého vznikne architráv, a bude použit na vchod do budovy. Nad tím bude osazená krycí balkonová deska a balustráda. 

„Celé to mám teď rozebrané, vyrábím nové kusy, sekám profily, což už si trošku pohrává se sochařinou,“ pochlubí se a dodává, že práce s přírodním kamenem je krásná, ale drahá záležitost, která se mnohdy vyšplhá do statisíců. 

„Kameničinu mám rád, ale člověk se u toho nadýchá strašného prachu. Křemičitý písek je jako rybářský háček, jak se vám zachytí v plicích, tak už ho odtud nedostanete,“ zmiňuje obrácenou stranu mince, přesto by ani za nic svou profesi kameníka neměnil. 

 

Foto: Archiv Romana Molnára