„Všechny moje zážitky pocházejí ze Slovenska. Karačoňa jsme slavili u babičky z tátovy strany, kde to bylo veselejší,“ vypravovala loni pro Český rozhlas dnes již zesnulá Olga Fečová, zasloužilá vedoucí dramatických souborů pro děti. V jejím slovenském rodišti si Romové z okolních osad vypomáhali už na podzim, aby zvládli blížící se třeskuté mrazy. Dříve než napadl první sníh, který by obyvatele ze vzdálenějších romských osad odřízl od okolního světa, přestěhovali se na čas k Romům do Kochanovců. „Každá rodina už dopředu věděla, ke komu půjde bydlet. Sbalili si peřiny, oblečení a na několik týdnů se rozloučili se svým domovem. Vzpomínám si, že doma byla vždy obrovská legrace, protože nás bylo hodně,“ dodává.

Nejvíc se jí líbily předvánoční přípravy. Před každými svátky Olžin strýc postavil na dvoře pec a celá osada v ní pekla slané a sladké pečivo. „Každá rodina měla zamluvený jiný den pečení. Do pece se vešlo až dvanáct pekáčů. Napekly se bílé chleby, protože černé se pekly každý týden. A na svátky se pekly buchty, koláče (bokeľa), ale i vánočky bez pletení,“ vypočítává.

„Stromeček se nezdobil skleněnými koulemi nebo pravými salonky, tak jak je tomu dnes. My jsme si ty salonky museli nejdřív vyrobit. Takže jsme do lesklého papírku zabalili kostku cukru a pověsili ji na stromeček. Vedle toho se zdobilo také oříšky nebo červenými jablíčky. Stromeček se zavěsil ke stropu špičkou dolů a strojil se výhradně 24. prosince, ani o den dřív,“ popisuje část z romských zvyků, jež se tehdy dodržovaly v každé rodině.

Na štědrovečerní stůl se servírovala výhradně bezmasá jídla. Maso se mohlo konzumovat až po štědrovečerní večeři. A k té se vařily fazole na sladko, houby na kyselo, bobaľki (buchtičky polité sádlem a sypané mákem) a chleba s houbovou polévkou. Někde se na stole objevovaly holubki (zelné listy plněné masem s rýží), halušky, případně goja (pečená střívka plněná většinou bramborovou směsí). Štědrovečerní tabule byla dvanáctichodová coby připomínka počtu apoštolů. Pod stůl a někde i po celé místnosti se rozhodila sláma, protože Ježíš Kristus se narodil ve chlévě. Těm, co se nepostili a jedli ještě před slavnostní večeří, se říkalo, že onemocní nebo je budou do postele následovat hadi, žáby a myši.

Svobodné dívky, které už měly věk na vdávání, se právě o Štědrém večeru (Vilija) dozvěděly, zda se za svým budoucím manželem odstěhují do vzdálenějšího města, nebo zůstanou ve své rodné vesnici. I na to vzpomínala Fečová. „Když už bylo prostřeno, vzal táta mě jako nejstarší dívku z rodiny. Zametla jsem světničku, do nejdražšího květovaného šátku, který jsem měla, jsem nasypala to smetí, abych měla bohatého a dobrého manžela. Pak jsme vyšli před dům a tam jsem smetí vysypala na zem. Odkud v tu chvíli zaštěkal pes, na tu stranu jsem se měla vdát a u mě zaštěkal hodně daleko. Když už jsme se vrátili dovnitř, táta vzal kulatý bílý chléb, do kterého se vložila bílá svíčka, a já všem jako nejstarší dcera společně s tátou popřála,“ pokračuje s tím, že v jejím případě se věštba splnila. Ze Slovenska se přestěhovala do Prahy, kde se svým druhým manželem, nadaným muzikantem Jožkou Fečem, prožila plná léta. Po večeři si pak každý umyl obličej a ruce v lavoru s vodou a drobnými mincemi, aby měl příští rok dostatek peněz. Někde se tento zvyk držel už brzy ráno. 

Podobně to během války a krátce po ní vypadalo u rodiny Goralových pocházející ze středního Slovenska z vesničky Ihráč. Ten, kdo byl zručný, si stloukl prkna do kříže a uprostřed udělal díru, do které usadil stromek, popřípadě jej koupil ve městě. Ostatní jej postaru přivazovali ke stropu nebo k trámu. Děti pak zdobily voňavé jehličí nejen kostkou cukru zabalenou v pozlátku, ale také nakrájenou bramborou na kostičky. Když měl někdo skleněnou kouli nebo kus čokolády, tak to byl pro něj opravdový svátek.

Romové v osadách byli tak jako i dnes chudí. O trošku lépe situovaní byly rodiny muzikantské, přesto si dárky nekupovali. Ráno na Štědrý den se lidé usmiřovali a odpouštěli si křivdy, které v sobě po celý rok nosili. Štědrovečerní večeře se mnohdy neobešla bez posvěcení domu farářem či jídla v kostele. Večeře začínala modlitbou a vzpomínkou na ty, kteří se už Vánoc nedožili. Právě těm se na talíř odebralo kousek z každého jídla a položil se na parapet okna. Věřilo se, že se v noci nerušeně přijdou najíst. Ve většině rodin se jedlo z jedné mísy společně. Použité lžíce se však neumývaly, hospodyňka je svázala a nechala přes noc, aby rodina držela pohromadě. Avšak u Goralů s večeří otáleli.

„Večeřeli jsme až o půlnoci, předtím jsme se celý den postili podobně jako jiní křesťané. Šli jsme do kostela na mši a pak se sebrali ti nejlepší muzikanti z rodiny a vydali se vinšovat sedlákům, kteří je už netrpělivě vyhlíželi ze svých stavení. Zapomenout na někoho z nich znamenalo, že se urazí, a to nikdo nechtěl. Zpívaly se výhradně vánoční slovenské písničky a přálo se zdraví a hojnost. Za to je sedláci odměnili třeba špekem, slaninou či penězi. Věřili totiž, že když dají jídlo chudým, přinese jim to v následujícím roce blahobyt,“ usmívá se při vzpomínce na rané dětství třiaosmdesátiletý Ladislav Goral. Nezapomnělo se ani na romské sousedy.

„Byla to krásná tradice. Za dveřmi jste slyšeli muzikanty hrát, přišli dovnitř, popili, něco pojedli a šli o dům dál dokud každému nezahráli alespoň jednu písničku,“ podělí se o neopakovatelné zážitky a zdůrazní, že tento zvyk se dodržoval do konce 60. let.

Po večeři seděla rodina pospolu, vyprávěli si paramisa neboli romské pohádky a příběhy okořeněné mystikou a děti sedící všude kolem ani nedutaly. Ve čtrnácti letech odešel Ladislav Goral ze Slovenska do Prahy za prací. Vánoce, které prožil na Slovensku už v Čechách nikdy nezažil. Přesto se snažil, aby mu po poválečné migraci na stole nechyběly vedle ryb a rybí polévky i bobaľki či lokše, které pekla nejen jeho maminka, ale později i jeho manželka Veronika.

„Nikdy jsem neviděla mámu péct tradiční české cukroví, pekla jenom šinga, což jsou kynuté záviny plněné kakaem, tvarohem, ořechy nebo povidly. Upekla jich třeba třicet najednou,“ usmívá se Dana Hrušková při myšlence na pečící maraton u nich doma v Hořicích v Podkrkonoší. Část šingů putovala nejen příbuzným, kteří k nim přišli na štědrovečerní večeři, ale nosily se i do chudobných romských rodin, které si bohaté Krečuno (olašsky Vánoce) nemohly dovolit. Do toho se u nich pekly riteški, což byly podobné záviny jako šinga, jen z taženého těsta. Tahle sladkost se podávala především u olašských Romů a nahrazovala dezert neboli cukroví. Až později se začalo cukroví na stole Romů objevovat také, především to kupované přímo od místních cukrářů. Dnes už však není výjimkou, že si romské hospodyně samy pečou i několik druhů voňavých sladkostí.

„Maminka se přivdala do olašské rodiny, proto část zvyků, a hlavně tradičních pokrmů, převzala právě od nich. Týden před Vánoci se zabilo prase. Na stole nikdy nechyběla jídla, jako je pikantní šach, což je pokrm z kysaného zelí, rýže a kousku vyuzeného masa. Podávalo se i orejzo, které se připravovalo z kořenové zeleniny, rýže, silného drůbežího vývaru a husích jater,“ popisuje Hrušková. Ale víc než tradiční sváteční chody si z Vánoc svého dětství odnáší to, že celá rodina byla pohromadě. U sražených stolů, které vedly z kuchyně přes chodbu až do dětského pokoje, se sešlo i víc jak padesát lidí.

„Symbolem Vánoc byl u nás stromeček, který svou špicí sahal až do stropu. Zdobil se skleněnými ozdobami a čokoládovými bonbóny. U olašských Romů se na stromku objevovaly i bankovky právě kvůli hojnosti. Pod talíř se dával penízek. Po večeři se šlo hromadně na půlnoční. Smutné je, že letos to budou první Vánoce bez otce. Sejdeme se jako sourozenci u naší maminky,“ říká bratr Dany Hruškové Jan Molnár.

A přestože Dana, které se provdala do české rodiny, už tradiční romské Vánoce nedodržuje, zvyk, že první do místnosti během návštěv na Štědrý den a na Nový rok vejde muž, stále dodržuje. Věří totiž, že pokud do místnosti vstoupí žena, domácnost se bude potýkat po celý rok se smůlou. „Mé babičce na tom dost záleželo, pokud to někdo porušil, velmi se zlobila a modlila se celý den, aby se její rodině smůla vyhnula,“ usmívá se.

„Dárky se u nás nedostávaly, byli jsme šťastní, že můžeme být jako rodina spolu. Kupovat třeba pěti šesti dětem dárky, to zkrátka nešlo. Vánoce byly o hojnosti a o tom, aby lidé byli k sobě hodní, pohostinní a odpustili si navzájem,“ vzpomíná Iveta Kokyová, z části olašská Romka. První dárek dostala na besídce na základní škole od spolužáků. Zvyk obdarování začala dodržovat až v dospělosti s příchodem dětí. Avšak tradičních olašských pokrmů, jako je třeba šach, se nevzdala, i když se na jejím stole začaly objevovat smažený kapr a řízek s bramborovým salátem či nadívaný bůček. 

„Vánoce o dárcích rozhodně nejsou a vedu k tomu odjakživa i své děti. Vzpomínáme především na své zemřelé a dodržujeme řadu zvyků, které se pomalu vytrácejí. Nevěšíme na Štědrý den prádlo, protože by někdo do dalších Vánoc zemřel. Nevynášíme kvůli smůle smetí nebo nezametáme podlahu. A prostíráme jeden talíř navíc pro své zemřelé, přestože je za oknem čeká talířek s jídlem, a to se snažím předávat z generace na generaci,“ uzavírá Kokyová. 

Bachtaľi Karačoňa the bachtalo nevo berš! / Šťastné Vánoce a šťastný nový rok!