Podle dat Národního ústavu pro duševní zdraví trpí více než polovina ukrajinských žáků v Česku traumatem. Odpovídá tato statistika vašim zkušenostem?
Určitě je to více než 50 % dětí. Válka to je kolektivní trauma. Všichni dětští uprchlíci museli odejít, opustit svůj domov, velká část z nich utéct za dramatických okolností, mnoho z nich někoho blízkého ztratili a jsou mezi nimi i takoví, kteří na vlastní oči smrt viděli.
Hned druhý nebo třetí den školy došlo v jedné pražské škole ze strany ukrajinského žáka k útoku na učitelku. Vedení školy se k případu nechce vyjadřovat, proto zopakujeme jen to základní, co víme z médií. Žák 4. třídy byl ve škole nový, učitelka dávala chlapci v češtině pokyny, na které on nereagoval a mlčel. Když svůj tlak zvýšila a k žákovi se přiblížila, ten ji měl uhodit a následně se pokusit o útěk. Škola zavolala policii a záchrannou službu, dítě ale dále mlčelo. Učitelce se nic nestalo. Myslíte si, že takové chování může být následkem traumatu?
Překvapuje mě, že dříve než psychologa zavolali policii a záchrannou službu. Vedu kurz trauma respektujícího přístupu, v něm se vychází z předpokladu, že přijde-li dítě kvůli válce z Ukrajiny, pak určitě prožilo stres a možná má i trauma. To se může projevit, pokud stres opět zažije. V psychologii známe pět reakcí na stres: klid, bdělost, znepokojení, strach a zděšení. Pokud se dítě ve stresu nachází v té červené zóně strachu a zděšení, pak postupně může projít třemi reakcemi na stres: útěk, útok, zamrznutí. Zdá se, že přesně tím si chlapec prošel.
Dalo se té situaci předejít?
V kurzu učíme, jak poznat, že se dítě nachází ve stresu. Když s námi dítě nekomunikuje slovy, musíme se zaměřit na jeho další chování. Na to, jak sedí, kam se dívá, jak se tváří. A pak musíme navázat kontakt jinak a citlivě, abychom dítě z toho stavu dostali. Traumatické události neprožívají pouze děti z Ukrajiny, ale také ty, které zažívají, například domácí násilí nebo si prožijí si úmrtí blízkého člověka, proto je postaven tak, že pomáhá pedagogickým pracovníkům zvládnout žáky obecně s náročným chováním.
Měli by učitelé automaticky předpokládat, že když se ve škole objeví ukrajinské dítě, je pravděpodobně traumatizované?
Ano a situace se bude zhoršovat. Mnoho z těch dětí není zaléčeno, nastoupí chronický stres, retraumatizace a posttraumatický stresový syndrom atd. Válka už trvá dlouho, naděje, že brzy skončí, zmizela. A to je těžké pro dospělé, natož pro děti.
V Česku pracujete jako psycholožka s dospívajícími. To jste ale na Ukrajině nedělala. Jak k tomu došlo?
Můžu upřímně říct, že jsem s dětmi nikdy pracovat nechtěla, na Ukrajině jsem učila na univerzitě psychologii, ale válka vše změnila. Loni v srpnu jsem prošla kurzem STRONG, který vznikl v USA a Kanadě jako podpora pro děti ze Sýrie, které musely opustit domov. Nemusí jej absolvovat jen psychologové, ale zvlášť vhodný je právě pro pedagogické pracovníky. Moji první klienti, to byla matka se synem. Na začátku musíme podepsat dokument o spolupráci a za nezletilého jej podepisuje zákonný zástupce. Ona se ale nedokázala ani podepsat, protože pořád plakala, zatímco syn stále mlčel. Tehdy jsem jim nabídla terapii na základě tohoto kurzu a od té doby je její syn mým klientem. To už trvá rok a nedávno mi matka tohoto klienta psala, že už i ve škole zpozorovali změnu chování jejího syna. Začal komunikovat, je klidnější, mluví, o je pro mě velká radost.
Z čeho konkrétně nejčastěji pramení trauma vašich klientů?
Většina z nich chce zpět, do svého pokojíčku, a svými kamarády, chce zpět svůj starý život.
Na čem se metoda STRONG zakládá?
Začínáme posilováním silných stránek a hledáme tzv. bezpečného dospělého. To obvykle nejsou rodiče, není to matka, která nemá čas ani prostor se dítěti věnovat, protože se musí v nové zemi ohánět, aby je uživila. Někdy klienti říkají, že já jsem pro ně tím bezpečným dospělým, pak si říkám, že dělám v životě něco dobrého a smysluplného. Potom se přidávají prvky kognitivně behaviorální terapie. Klientům říkám, pokud chcete změnit to, co děláte, změňte to, co si myslíte, to je opravdu velká práce s myšlenkami. Vyjadřují se psaním, malováním, dostávají ode mne domácí úkoly. Také děláme dechová a relaxační cvičení, pracujeme s tělem, abychom věděli, jak prožíváme stres. Stanovíme si cíle a konkrétní kroky k úspěchu, například naučit se česky. Velkou bolestí těch dětí je, že je nikdy nechce vyslechnout, dvě sezení proto můžeme, ale nemusíme věnovat tomu, že mi popíšou do podrobností svoji cestu do Česka, co viděly, co slyšely, co cítily. Vždy jim říkám mám pro vás dvě zprávy, tou první je že stres byl, je a bude, a tou druhou, že se jej můžeme naučit zvládnout.
Když je na začátku ta velká křivda, nespravedlnost, že v jejich zemi začala válka a oni se museli přestěhovat jinam. Co dětem konkrétně říkáte, aby je ten pocit křivdy dále neparalyzoval?
Říkám jim nemůžete ukončit válku, to, co se stalo, změnit nemůžete, ale to, jak se cítíte změnit lze. Můžete se naučit nový jazyk, můžu si najít nové kamarády, věci, co mě zajímají, pak se totiž budou cítit jinak. Budou cítit zájem, klid, a vznikne i prostor pro komunikaci. Hodně mých klientů se ve třídě snaží být neviditelnými, zdánlivě nemají problém, ale ten probublává pořád v nich.
Jak ale komunikovat, když neovládají češtinu?
Moje zkušenost je taková, že pokud se ošetří trauma, pokud se zlepší duševní stav klienta, pak se sám chce učit česky a komunikovat v češtině. Prvním krokem je duševní zdraví, jeden z mých klientů zvládl úspěšně zkoušky na gymnázium, naopak včera poprvé přišla klientka, jejíž syn česky dodnes neumí.
Musí psycholog, který těmto dětem pomáhá mluvit a být z Ukrajiny?
Je to lepší. Mnoho z nich česky mluvit nechce a i zkušenost, že jsem také musela odejít kvůli válce mi v komunikaci s nimi pomáhá.
Jak se měnilo to, o čem vaši klienti přemýšlejí po roce terapie?
Teď už často uvažují nad tím, že se potřebují dobře naučit ještě jeden jazyk, aby mohli časem jet dál. Dělají plány, hledají cesty.
Přicházejí noví klienti s jinými problémy, než ti, co ti před rokem?
Teď mám novou klientku, když jsem ji požádala, aby napsala, nakreslila svoje kamarády, ukázala mi hru v telefonu. To bylo vše. Ve škole prospívá, ale neříká nic navíc. Moji klienti jsou ve věku 13 až 17 let, procházejí pubertou, to je obecně složité období, v kombinaci s traumatem je pak extrémně náročné.
Je něco, co vaši klienti v souvislosti s českými školami opakují. Co jim vadí?
Mnoho z nich nemá učitele jako bezpečnou osobu a myslím, že by tomu tak mělo být. Mám klientku, která chodí druhý rok do české školy a nikdo si ve třídě nepamatuje její jméno. Přivítat dítě ve škole, přestavit ostatním, vstřícně nastavit atmosféru, to by měl být základ přijetí nového žáka ve škole.
Dnes vás tady na konferenci poslouchala asi padesátka asistentek pedagoga. Znamená to, že pro pomoc traumatizovanému dítěti není potřeba být psychologem nebo psychiatrem?
Kurz STRONG a jeho základ, který jsme tady dnes představily s kolegyní, je vhodný i pro nejrůznější pedagogické a sociální pracovníky. A je žádané, aby se respektující přístup k dětem s náročným chováním, které mohou mít trauma, byl co nejvíce rozšířený. Pak se k více dětem dostane pomoci a podpory, což se společnosti vždy vrátí. V případě ukrajinských dětí tak, že se integrují do české společnosti.
Foto: Tomáš Princ
