„My jsme fotbalová rodina, děda hrál do 50 let fotbal za Duklu Praha a po vojně ve FK Ústí nad Labem, kde se dostal do reprezentačního výběru Československa,“ prozrazuje Lukáš Pulko a dodává, že vášní pro kopanou zahořel i jeho otec a strýc.  

„Jen mí dva bratři zběhli k bojovým sportům. Dnes už nejsou aktivními sportovci, ale svého času byli úspěšní. Nejstarší bratr Andrej je vicemistr Evropy v kickboxu a mladší Josef je dvojnásobný mistr republiky v boxu,“ pochlubí se rodinnými úspěchy. I Lukáš měl v jeden čas dobře našlápnuto. Fotbal hrál šest let vrcholově. Hrál nejprve dorosteneckou ligu v místní Armě a na chvíli hrál také za muže. Za úspěch považuje účast na Mezinárodním turnaji v Německu v roce 2006, kde se utkaly týmy ze 120 zemí. Tehdy zároveň probíhalo mistrovstvím světa ve fotbale. Dodnes ho však mrzí, že kvůli zraněným zádům musel slibnou kariéru opustit. Aktuálně působí ve fotbalovém klubu FC Roma Děčín. Zároveň hraje futsal za FC Samba Ústí nad Labem. Ačkoliv pracuje jako bagrista a volného času má málo, založil fotbalový klub Mongaguá Ústí nad Labem, kde už 8 let trénuje děti ze sociálně slabých rodin. 

Pulka napadlo založit Mongaguá díky kampani „Say no to racism“, kterou zahlédl, když sledoval Ligu mistrů. Volně navazovala na kampaň Mezinárodní federace fotbalových asociací FIFA a Unie evropských fotbalových asociací UEFA s názvem Respekt. To Pulka přimělo k vlastní kampani - vyrobil si banner s nápisem „Say no to racism“ a začal s ním obrážet české fotbalové kluby. Jeho záměrem bylo poukázat na stále se vyskytující rasismus v českém vrcholovém fotbale a zároveň chtěl přimět kluby, aby se od nenávistných projevů distancovaly. 

„Klub, který se vyfotí s bannerem, dává rasismu jasnou stopku. Romské dítě pak nemá strach tam přijít hrát,“ vysvětluje Pulko. Za těch deset let se s bannerem vyfotily desítky klubů. Mezi nimi například Sparta Praha, Slavia Praha či FK Litoměřicko. V těchto aktivitách ho podpořil jeho kamarád známý brazilský futsalista Rodrigo Taverna a stal se tváří kampaně. Z Brazílie mu navíc dovezl tašku plnou fotbalových dresů klubu Mongaguá de Praia. 

„Upřímně jsem z počátku nevěděl, co s nimi mám dělat. Ale když jsem viděl na neštěmickém sídlišti Výšina a před barákem na hřišti romské kluky, vzpomněl jsem si, že jako malý jsem si představoval, že děti, co se jen tak poflakovaly po ulicích, přivedu k fotbalu. A až budu slavný fotbalista opravím všechna hřiště,“ vzpomíná Pulko, který je romským dětem rozdal a nabídl jim pravidelný trénink, zápasy, ale i zázemí. 

„A tak se v roce 2015 zrodila Mongaguá,“ vzpomíná s úsměvem Pulko, který už vychovává druhou generaci dětí ke sportu. Díky jeho elánu  vzniklo z betonového plácku nové multifunkční hřiště s umělým povrchem, kde denně trénují chlapci i dívky od 6 až 18 let nejen z Krásného Března, ale i z okolí Ústí na Labem, jako jsou Trmice nebo Předlice. Cestu do klubu si našly i české děti, ale těch romských je 90 %. Podle Pulka se nehrnou do majoritních klubů, protože se obávají, že se tam budou potýkat s předsudky. 

Lukáš se dlouhodobě snaží o začlenění romských dětí do většinového sportovního prostředí. Je si vědom toho, že sport dokáže sbližovat a má potenciál zlepšit soužití mezi Romy a majoritou. Proto neváhá své svěřence po čase předat do jiných týmů, které dětem mohou nabídnout nové možnosti a posunout je dál. To se podařilo u Daniela Hajaše a Jana Koni, kteří se dostali do české futsalové reprezentace, ale i u Pavla Hajaše a Jana Slepčíka, kteří hrají za FK Ústí nad Labem. Z Jablonce nad Nisou se podařilo uspět Dominikovi Pohlodkovi a z Pardubic Fabriciovi Novákovi, kteří také pomáhají Pulkovi v trénování mladších žáků. 

„Kluci, kteří se tu předtím poflakovali po okolí, dosáhli po 6 letech úspěchu. Tím, že spolupracuji s kluby jako je Rapid Ústí, který hraje první futsalovou ligu, mají šanci něco dokázat. Šéf Rapidu Matěj Čapek si vzal pod svá křídla 20 našich svěřenců a vychoval z nich výborné futsalisty, kteří se v roce 2020 dostali do finálové části ligy o mistra České republiky a nakonec vyhráli. Nechali tak za sebou Spartu i Slavii,“ prozrazuje.

Pulkovi nejde jen o fotbal, ale také o zlepšení jeho svěřenců ve škole. Pravidelně jim kontroluje známky a pokud vidí zhoršení v prospěchu nebo chování, zakáže jim účast na soustředění i zápasu. „Mívali dvojky z chování a špatné známky na vysvědčení, ale to je minulost. Dost se zlepšili, což oceňují zejména rodiče, kteří je v jejich snažení podporují,“ vysvětluje.

Také rodiče se daří zapojovat do sportovních aktivit jejich dětí, pomáhají Pulkovi například s úklidem okolí. Díky vřelým vztahům má ústecký trenér povědomí nejen o jejich životní situaci, ale také problémech, které je trápí. I s nimi sportuje, hrají společně třeba nohejbal.

„Je to generace lidí, co stejně jako já zažila nárůst rasismu a xenofobie vůči Romům v 90. letech. Měl jsem to v něčem možná jednoduší, protože na rozdíl od některých jsem ve vyloučené lokalitě nevyrůstal, žil jsem na majoritním sídlišti a měl české kamarády. Přesto se mě a mé rodiny zeď v Matiční ulici výrazně dotkla,“ vzpomíná  a na jeho hlase je znát, že se mu o tom těžko mluví. 

Problémy mezi místními Romy a majoritou tehdy vygradovaly stavbou, která se začala za asistence ústecké městské policie budovat v říjnu roce 1999. Zeď měla za cíl oddělit obyvatele rodinných domů ve čtvrti Krásné Březno od obyvatel ze sociálně vyloučené lokality, které tam město přestěhovalo coby neplatiče nájemného. Oficiálně se mělo jednat o protihlukovou zeď, která se ale stala symbolem napjatého soužití mezi Romy a majoritou, a to nejen v Česku, ale i v zahraničí. Nakonec stála měsíc a půl. Po sérii tuzemských i mezinárodních protestů a mediálního tlaku ho nechalo vedení města Ústí nad Labem zase zbourat. Událost se znatelně dotkla i tehdy devítiletého Pulka.

„Matiční mám spojenou se strachem. Několikrát mě i mé bratry napadli skinheadi, čekali na nás před školou. Bál jsem se chodit ven,“ povzdechne si a raději se vrátí k fotbalu. 

Lukáš Pulko a jeho ostravský kolega Jaroslav Horváth se za svou iniciativu a dobrovolnou činnost pozváni před dvěma lety na audienci u papeže Františka. O tom, že by si s papežem Františkem potřásli rukou ani nesnili. „Bylo to neuvěřitelné, předali jsme mu dres a vyslechli si jeho požehnání. Pro hluboce věřícího člověka, jako jsem já, to bylo velmi intenzivní,“ vypráví. Navíc si v dresu Světové romské federace, která je do města hlavy katolické církve pozvala, zahrál v tréninkovém centru Formello proti celku Vatikánu. Zápas řídil kapitán týmu Lazio Řím Ciro Immobile. Na hřišti, kde se potkali hráči z celého světa odehrál Pulko v dresu Světové romské federace přes 30 minut. Akce se v Římě a Vatikánu uskutečnila v rámci programu „Všichni jsme bratři“. Program je rozšířením Františkova úsilí podporovat dialog a bratrství prostřednictvím sportu. Upozornit na rasismus, diskriminaci, a také na to, že sport všechny lidi spojuje. 

Uznání za svou soustavnou práci s dětmi se dočkal minulý rok také ve svém rodném městě, kde získal ocenění Osobnost roku 2021 Ústeckého kraje. Pulka nominovala ředitelka Národní asociace dobrovolnictví v Ústí nad Labem Lenka Vonka Černá.

„Máme před sebou ještě hodně práce,“ říká zapáleně Pulko, který vede pobočky projektu v Ostravě, Pardubicích, Jablonci nebo Plzni a dalších 4 městech. Zanedlouho se k nim přidá Český Krumlov a možná i tým na Slovensku. Každý z klubů má kolem třiceti dětí. Růst ale přináší i potřebu větších financí, která se jim zatím nedaří zcela naplnit. Problém je hlavně s nákupem sportovního náčiní a pokrytí soustředění nebo výjezdů na zápasy a turnaje. Naštěstí pomáhají dárci jako je společnost Mondi Štětí nebo Veolia. 

„Teď nás v polovině srpna čeká sportovní kemp,“ prozrazuje, co ho v nadcházejících týdnech čeká. Od listopadu do února pak začínají futsalové turnaje, na které se už během září začnou připravovat.

„Kdyby se nám podařilo najít vhodný dotační program, vybudovali bychom sportoviště a dětí by nebylo třicet nebo padesát, ale klidně i desetkrát více. To bych si opravdu přál“ uzavírá Pulko. 

Foto: Archiv Lukáše Pulka