Místní místním
před 7 hodinami
Podpořit, ne přehlížet. O potřebě systémového řešení bezdomovectví.
Konference k tématu se koná 19. prosin...
Partneři zpravodajství
Povídaly jsme si někdy v půlce adventu. Uprostřed času, kdy obvykle ve stresu klikáme na online nákupní košíky a přemýšlíme, jestli vanilkové rohlíčky budou stačit ve dvojité dávce. O to půvabnější bylo zastavit se spolu s Ester Bezděk, trojnásobnou mámou a autorkou knížky Rituály šťastné rodiny, a mluvit o tradicích, zvycích a rituálech – o tom, proč můžeme pouštět ty, které nám nejsou vlastní, i vytvářet nové, které nám dovolí žít více přítomnosti a přinesou nám do života lehkost i laskavost, jichž nikdy není dost.
Musím přiznat, že tenhle rok mám během adventu pocit, že mi někdo doslova ukradl čas. A když postavím vedle sebe tu naši uspěchanost a rituály i tradice, teď právě ty předvánoční, tak přesto, že pro mě osobně jsou zásadní, dává to obecně ještě dneska smysl? Hnát se za nimi?
Vaše otázka, ale i odpověď na ni mají opravdu hodně poloh. Ta, kterou vnímám jako pro sebe nejdůležitější, se točí kolem otázky, co chci předávat svým dětem. Je to něco, o čem jsem začala přemýšlet před sedmi lety, před narozením prvního syna, kdy jsem najednou cítila obavy, že se právě kvůli téhle uspěchanosti začne něco ze světa vytrácet. Něco, co pro mě osobně je důležité a co bych si přála, aby si dnes už všechny tři mé děti pamatovaly z dětství. Protože já mám z toho svého hodně vzpomínek právě na rituály, na věci, které se opakovaly, které měly – byť to slovo nemám ráda – nějaký řád. Představovaly něco stabilního v rámci dne, týdne, měsíce, ročního období i roku jako takového.
Je pravda, že rituály mají kotvící potenciál…
Přesně tak. Kotví, zastavují nás. Zvlášť malým dětem také umožňují orientovat se v čase, protože ony si nedovodí, že za dva týdny, za týden, budou Vánoce. Ale jednotlivé rituály a tradice jim umožňují začít vnímat nějakou souslednost. Nám dospělým pak dovolují opravdu zpomalit. Uvědomovat si, že řadu věcí děláme během dne i roku automaticky. Což si mnohdy vůbec nezvědomujeme, nepátráme po tom, proč co děláme. Ale ve vztahu k dětem to uvědomění přichází. Přemýšlíme víc nejen o čase, ale i o tom, čím ho naplňujeme. Čím ho naplňovat nechceme. Čím chceme, aby ho jednou naplňovaly ony. Alespoň já to tak měla. A chtěla jsem určitě, aby část jejich času naplňovaly tradice.
Všechny? Nebo jen ty, které vám dávají smysl?
Vím, že některé věci v životě děláme nejen automaticky, ale také jen proto, že nám to někdy někdo řekl. O to důležitější mi přijde znovu připomenout, že u každé tradice a rituálu se můžu zastavit a zamyslet se nad tím, jestli nám konkrétně doma dává smysl. Jestli ho chceme, konkrétně právě nějaký jeden, předat dětem. Právě proto, že pak klidně můžeme dojít k tomu aha momentu: „No jo, to vlastně smysl nedává, pojďme to nedělat – nebo dělat jinak!“.
Tohle jsem měla jasné třeba u tradice s Mikulášem. Odmítla jsem ji bez váhání…
Zrovna Mikuláš je krásný příklad toho, jak se počáteční tradice zvrtla. To, co se s tím datem pojí dnes, tam v počátku určitě nebylo. Proto ani u nás doma nechodí, ale to neznamená, že si o něm nepovídáme. Mluvíme o něm s dětmi jako o osobnosti, o svatém Mikuláši. Postavy Anděla a Čerta využívám k tomu, abych jim ukázala, že na světě je nejen dobro, ale i zlo. A dokonce, že každý z nás má své světlé i stinné stránky, že někdy máme dobrý a jindy špatný den. Vzala jsem tedy tradici, respektuji její původ, o kterém s dětmi mluvím, a dala jí punc, který mi přijde důležitý v dnešním kontextu i kontextu naší rodiny.
Tradice tedy není dogma, ale spíš možnost inspirace?
Přesně tak. Píšu o tom i ve své knížce, protože tohle je věc, která mi přijde obrovsky důležitá. Není nutné vzít tradici, do puntíku ji naplnit, a jednu po druhé je odškrtávat v kalendáři. Nebo se cítit blbě, když něco z tradic minu. Opravdu je vnímám spíš jako inspiraci – což tradicím znovu dává větší možnost nebýt součástí našich životů „ze zvyku“, ale vědomě. Poté, co je pochopím, vím, proč existují, a vím, proč mají smysl právě pro mě. Vědomě držet pár tradic je opravdu důležitější než automaticky naplňovat všechny. Tím se stávají také autentičtějšími!
Vlastně mě baví, že vyprávěním o tradicích se právě v adventu drží kolem nás také takové mysterium. Pohádkovost. Což mi v tom realitou nadupaném životě přijde důležité, protože děti nás vidí pořád zatížené povinnostmi… Ale to mysterium, které jinak přirozeně naplňuje jejich celé dětství, najednou žijeme společně. Vlastně ani nebájím o Ježíškovi, ani neříkám, že dárky kupujeme. Ale společně hrajeme určitou hru, abychom si kouzlo Vánoc vědomě doma zachovali.
A to zase souvisí s tím, že nad tím přemýšlíme, že něco neděláme slepě jen proto, že dělali například naši rodiče, že se zamýšlíme nad tím, jakou hodnotu to má, co tím předáváme. A částečně můžeme nechat dítě rozhodnout o tom, jestli to bude naší tradicí, naším rituálem, nebo ne. Je to určitě lepší než moment, kdy se s okamžikem, kdy děti zjistí, že Ježíšek neexistuje a z Vánoce se stanou opravdu jen nákupní hody, vytratí celé jejich kouzlo. Právě to kouzlo je krásné! Dokonce i když o existenci Ježíška pochybujeme.
Děti k tomu mají časem rozhodně spoustu zvědavých otázek! My nedávno s desetiletou dcerou dumaly u pečení cukroví nad tím, proč dárky musel nosit malý Ježíšek, a ne velký Ježíš. A taky jak mohl být Josef jeho otec, když ve skutečnosti otec nebyl. Rázem se vám otevře prostor i pro kontexty víry nebo její absence… A prostě mluvíte. A jste tady a teď – způsobem, jakým jindy ne.
To je přesně ono! Můžeme s dětmi mluvit! A klidně i jen o tom, jak se určité věci dodržovaly dříve. A proč. A proč my si je proměňujeme nejen proto, že doba už je jiná… a vedeme řekněme velmi sofistikovaný způsob života, který v době vzniku mnoha tradic byl lidem na hony vzdálený. Nepřemýšleli tolik, neměli informace. Tradice v sobě měly mnohdy také určitý kontrolní potenciál – všichni dělali to samé ve stejnou dobu, což bylo z mnoha důvodů vyhovující nejen pro vrchnost, ale i obyčejné lidi samotné. Bylo to určité bezpečí. O to méně potřebovali tradice rozporovat nebo zpochybňovat.
My je dneska často zpochybňujeme, ale na druhé straně je chceme dohnat k nějaké dokonalosti…
Ano, spousta z nás říká „na takové hlouposti nemám čas“. Ale také jsou mezi námi tací, kteří chtějí mít co nejkrásnější strom, co nejbohatší výzdobu a co nejlépe zabalené dárky a dávají do toho pořád nějaké „musím“… Není tam „chci“, které dává tradicím lehkost. Je tam „musím, aby děti měly radost“, například. Ale zrovna děti z dokonalosti mít radost nikdy nebudou. Daleko spíš budou mít radost z toho, když je pustíme opravdu odmalinka k tomu, že budou péct perníčky, mouka bude úplně všude, ty perníčky budou vypadat úplně katastrofálně, ale ony si to budou moct skutečně prožít. Ne se několik týdnů smutně dívat na krabice maminkou perfektně nazdobených perníčků, kterých se nikdo nesmí dotknout, protože jsou přece až na Vánoce.
Mimochodem, jak s dětmi vlastně o Vánocích mluvíte vy? Vysvětlujete něco nějak konkrétně?
Myslím, že bychom se měli zbavit i vize, že dětem musíme pořád něco encyklopedicky vysvětlovat. Vy jste to přece už zmínila: když jste pekly cukroví, povídaly jste si. To je mnohem lepší, když necháme určité věci vzejít přirozeně z určitých situací. Nebudeme pak smutní, že nás děti neposlouchají, že si nic nepamatují z těch našich výkladů.
A když budeme znovu u těch tradic, je přece jednoduché ptát se i jich, jak by je bavilo určité věci uspořádat, vyzkoušet… Nechat všemu tomu autenticitu a prostor pro „chci“ úplně pro všechny. Navíc, když do nich „hustíme“ tradice, jak se to kdysi dělalo a tak, vlastně je připravujeme o onu fantazii a magično, o to, že to nějak cítí. Vůbec není špatně, že i Vánoce vnímají podle sebe. Je naopak skvělé je do toho vtáhnout, dovolit jim rozehrát si hru, jak by to mohlo být, co je pro ně důležité, a nechat je to rozvíjet.
No, dokud nenarazíme třeba na babičky, které nesmlouvavě trvají na původních tradicích a změny nepřijímají příliš dobře? Protože přijít se změnou pak také znamená riziko balancování jiných názorů v rámci rodiny. Pro generace našich rodičů, potažmo prarodičů, mají tradice skutečně význam především v tom původním znění.
Tohle vnímám jako možnost mluvit s dětmi o tom, že se věci v čase mění. A že důležité je, aby nám to, co děláme, dělalo především radost. Aby nás to sbližovalo. Abychom si ve dnech, které jsou tak exponované jako Vánoce, ujasnili, proč se scházíme. Klidně i s babičkami, které vidí věci jinak. Přece i tak s nimi chceme být, máme je rádi, a ony vyrůstaly v jiném kontextu – dost možná patřily ještě ke generaci, která nepřemýšlela o tom, co jim v životě radost dělá nebo nedělá, a prostě žily podle toho, co bylo generace před tím dané.
Tak pojďme tohle pomoct dětem pochopit. Nemusíme se s babičkou přít o to, kdo má pravdu. Můžeme si žít určité věci každý po svém. A připomínat si na tom pestrost všeho.
Ester Bezděk napsala knihu Rituály šťastné rodiny a nově také dětskou knihu Andělka. Je mámou tří dětí (7, 4, 2), zastánkyní respektujícího rodičovství a koučkou, která pomáhá ostatním rodičům k autentické výchově. Sledovat ji můžete na jejím instagramovém profilu @esterbezdek.
Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na korektor@eduin.cz.
