Jak jste se dostal k práci streetworkera s rizikovou mládeží?

Studoval jsem sociální práci a studia občanského sektoru. Vždycky mě přitahovala ulice, dění za zdmi instituce. Mám rad rap, hiphopovou kulturu, skateboarding… Pro mě je to vyvážená kombinace věcí, co mě baví, a práce, kde můžu být platný. Psal jsem už bakalářskou práci o streetworkingu pro uživatele drog, v té době jsme ale v Česku neměli ještě ani zákon o sociálních službách a vše bylo v plenkách. Nikdo ještě moc nevěděl, jak oslovovat potenciální klienty, jak si získat jejich důvěru a pracovat s nimi. Byl to neobjevený svět, to se mi líbilo.

Takže jste v Beztíží, specializovaném oddělení, které provozuje nízkoprahové kluby pro mládež, patnáct let. Pražský Žižkov, kde působíte, je zároveň místem, kde jste vyrostl?

Ne, já jsem z malého města ve východních Čechách, z České Třebové. Praha 3 před 15 lety byla poměrně drsná lokalita, gangsterská, bavilo mě do ní pronikat. Vidět, jak to tam funguje, mimo zraky běžných obyvatel.

Beztíže ale funguje ještě o 7 let déle. Nedávno jste oslavili její 22. narozeniny. Přicházel jste tedy mezi zkušené kolegy, kteří měli terén zmapovaný?

Tenkrát si úředníci pražského magistrátu, který je zřizovatelem domů dětí a mládeže, uvědomili, že mládež nemá zájem jen o organizovanou volnočasovou aktivitu, a vyrazili na zkušenou do Německa. A přenesli sem s ohledem na domácí podmínky tamní kluby pro mládež, které jsou třeba jen o spolubytí, setkávání a nejsou tolik limitované časem a konkrétní činností, nejsou tolik organizované. Na pražském Žižkově bylo potřeba pracovat s mládeží z ulice, tehdy to byly hodně romské děti a vhodné služby zde chyběly. Beztíže své projekty registrovala jako sociální služby v roce 2010. 

Má ta vaše 15letá praxe nějaké mezníky, kdy se prudce proměnila?

Zásadně naši práci proměnila gentrifikace. Hodně lidí s nízkými příjmy muselo Žižkov opustit, včetně mnoha romských rodin, ale nejenom. Šly do horších podmínek, často ubytoven, v nich žije mnoho našich klientů. Dále to byla emigrace Romů do Velké Británie a Kanady a návraty z ní. Najednou se na Žižkově ocitly děti, které neuměly česky, a bylo to pro ně zcela nové a neznámé prostředí. Hodně na život mladých lidí dopadla pandemie covidu-19, kdy došlo k totální izolaci dospívajících – 270 dní byly zavřené školy. Naučilo nás to pracovat online, prošlapávat si nové cestičky ke klientům na sociálních sítích. Teď je to zase ukrajinská krize, kdy se setkáváme s ukrajinskými mladými lidmi, kteří často nemají žádné zastání. Do třídních kolektivů přibylo mnoho cizinců, kteří si nerozumí jazykově a míjí se kulturně s českými dětmi, což vyvolává oboustranné potíže.

A co přijímací zkoušky a nedostatečná kapacita středních škol, záležitost posledních dvou měsíců. Tu už nějak v práci pociťujete?

To, že místa na středních školách nejsou, beru jako velké selhání jednotlivých krajů. Mnoho mladých lidí to uvrhlo do velké nejistoty, je to velmi nefér k této generaci. Část ukrajinských dospívajících si myslela, že válka rychle skončí a oni se vrátí domů, takže přípravě na přijímací zkoušky tolik nedali. V kombinaci s tím, že studium střední školy v cizím jazyce je hodně obtížná disciplína, došlo k tomu, že mnoho z nich zůstalo mimo systém. Když se k tomu přidají české děti, které doma nemají takovou podporu a jimž se nepodařilo dostat na střední školu, je to velmi náročná situace.

Kolik takových mladých lidí mimo systém v Praze je?

Celková čísla ještě neznáme, proces stále běží. Mezi ukrajinskou mládeží jich je opravdu hodně. Někteří se o přijetí na střední školu ani nepokoušeli, někteří pracují. Záleží, jak dlouho bude válka ještě trvat, ale máme našlápnuto k jedné ztracené generaci.

Práce streetworkera je o tom, že aktivně své klienty v ulicích vyhledává. Kam chodíte v Praze za ukrajinskou mládeží? 

Máme kolegyni, která umí ukrajinsky i rusky. Spojili jsme se s organizacemi, které se cizinci a jejich integrací zabývají, a doporučili jim, že je potřeba se také vydat do ulic. Dřív to byly hodně Čelakovského sady vedle Národního muzea, kde se ukrajinská mládež setkávala, protože je to v centru a zároveň v sousedství metra, tramvají i hlavního nádraží, takže je to dopravně dobře dostupné místo.

A co se týká českých teenagerů, ty oslovujete kde?

Máme dva nízkoprahové kluby na Praze 3 a pod Nuselským mostem a pak chodíme do takzvaného přirozeného prostředí mladých lidí. To jsou většinou parky, zastřešené zastávky městské hromadné dopravy, podloubí paneláků a nejrůznější zákoutí, ale také třeba vybydlené domy.

To zní víceméně stejně jako před třiceti lety. Žádná lokalita nepřibyla, například nákupní centra?

Děcka chtějí být pořád venku a hledat si svoje místečka, ale samozřejmě, že nejméně před deseti lety začaly chodit taky do nákupních center. Ta jsou dobře dostupná, je tam teplo a připojení na wi-fi. Proto děláme i školení pro zaměstnance bezpečnostních služeb působících v nákupních centrech. Čeho si u mládeže všímat, jak se k nim chovat, aby nevznikaly zbytečné konflikty atd. Přirozeným prostředím dnešních mladých lidí se stal také online prostor, takže dáváme vědět i tam, že existujeme, nabízíme různé akce a komunikujeme. To zákon o sociálních službách zatím nerefketuje, přitom mnoho mladých lidí stráví denně v onlinu mnoho hodin.

Zesílil fenomén onlinu během pandemie?

Určitě. Online hraní her tehdy parodoxně mnoha mladým lidem zachránilo život. Byly to často jediné jejich interakce s vrstevníky. Skrze živá vysílání na sítích se o nás mladí lidé dozvědí a někteří využijí našich služeb.  Během pandemie jsme také přinášeli ověřené informace nebo vyvraceli hoaxy. Zakládáme různé výzvy nebo vytváříme preventivní a rozvojové kvízy. Nedávno jsme zavedli alarmující středy, kdy první středu v měsíci při poledním houkání sirén vydáváme na Instagramu příspěvek na aktuální preventivní téma podpořený výzkumy. Aktuální téma je šikana. 

Je šikana na českých školách velkým problémem?

Určitě, aktuální zpráva České školní inspekce hovoří o 57% základních a 63% střeních škol, kde šikanu v poslední době řešili. Naši klienti jsou navíc vzhledem ke komplikovanému prostředí, odkud pocházejí, k šikaně náchylnější. Častěji se stávají jejími oběťmi, ale také agresory. Některá děcka nemají doma mnoho podpory, často chodí do horších nebo segregovaných škol, kde to pedagogický sbor neřeší, mnohdy ani neví jak.

Když se jedná o dítě, které je v roli agresora, tak se vám s tím svěří?

O klientech se primárně dozvídáme informace přímo od nich, takže ano. Do škol chodíme s preventivními a adaptačními programy a nově jsme zapojeni do programu, který by měl předejít předčasným odchodům mladých lidí ze vzdělávání. Když dítě ve škole pravidelně selhává nebo se tam cítí ohrožené, pak do školy přestává chodit, v tu chvíli se na nás může obrátit a my toho mladého člověka kontaktujeme a pomůže zajistit i další návazné služby. Vztah a podpora jsou velmi léčivé.

Starší lidé si často stěžují na poflakující se mládež v parcích nebo kolem dětských hřišť, ale jaké má vůbec dnešní teenager možnosti, kde se setkávat s vrstevníky? 

V Česku máme tendenci rozdělovat mládež na ty, co chodí do nějakých kroužků a sportovních klubů, a na ty, co už mají nějaký průšvih, abychom se jim jako sociální služba mohli věnovat třeba v nízkoprahovém klubu. Dospívajícím chybí v drtivé většině českých měst nějaké místo k neorganizovanému a přitom bezpečnému setkávání. Mladí se chtějí přirozeně potkávat, rezonovat ve vrstevnické aréně, hledat své místo a směr, a přitom jsou z veřejného prostoru vytlačováni. Kolik znáte hřišť či jiných prostor pro teenagery? Přitom české děti patří podle mezinárodních průzkumu mezi jedny z nejvíc nespokojených žáků v Evropě. Více než 40 % dětí chodí do školy nerado, pak se třeba také vyhýbají organizované činnosti, protože té prudy už mají ze školy dost.

Jak je to za hranicemi?

Třeba v Polsku aktuálně i v souvislosti s vysokým počtem ukrajinských uprchlíků otevírají velká volnočasová centra pro mládež. Tam mohou mladí lidé celodenně přicházet, hrát třeba jen stolní fotbálek, vyrábět něco v dílně nebo se setkávat v chill zóně. Má tam kancelář také sociální pracovník nebo psycholog, který v případě, že je to potřeba, dokáže poradit, promluvit si s klientem. A mladí lidé tam chodí, protože vědí, že se tam vždy něco zajímavého děje, protože je přirozené, že se chtějí potkávat, což je přínosné pro celou společnost, protože si je pak nestahuje ulice. Je to vlastně obdoba starořecké agory.

Vy jste byl na zkušené v New Yorku. Jaká dobrá praxe by se sem z newyorských ulic dala přenést?

V New Yorku mají organizace pro mládež, které působí přímo v ulicích, dlouho tradici. Některé existují i déle než sto let a často vyrůstají přímo z lokality, jsou velmi lokální, nejsou nijak centralizované a podporu mají mnohdy od soukromých donorů. Možná proto dokážou rychleji reagovat na to, co je v daném místě potřeba, a nejsou tolik legislativně svázané. To pro mě byla velká inspirace, vidět, že když místním podnikatelům vaši práci dobře vysvětlíte, tak vás pro blaho komunity podpoří.

A něco inspirativního přímo v práci s klienty?

Prostřednictvím sportu nebo rapu mladí nabývají řadu potřebných kompetencí důležitých pro život. Skrze to, co mladé lidi baví, se mohou naučit opravdu hodně. Některé Sportovní kluby v USA fungují také jako místo, kde se doučuje, vzniká podpůrná komunita. Hiphopová pedagogika má v amerických městech silné kořeny.

Je nějaká obec v Česku, kde by její vedení bralo větší zřetel na mládež a podporovalo ji?

O žádné takové nevím. Vždy je to až v rámci sociální služby, kdy už se pracuje s rizikovou mládeží, není to podpora pro všechny, která funguje jako prevence. Kdybychom podporovali mladé lidi v jejich rozvoji, aby se zajímali o svět kolem sebe, v participaci a učení se nových věcí, tak by to byla mnohem lepší investice pro společnost než jen hašení následných problémů. Důležitou roli by v tom měla hrát určitě škola, kde je obvykle co zlepšovat. Vzdělávání a podpora mladých si zaslouží skutečně větší pozornost. 

Foto: Archiv Beztíže