Kamila porodila syna v nemocnici 3. dubna. Filípek zemřel zhruba o den dříve. Rodina měla možnost se s děťátkem rozloučit a vypravit mu pohřeb. Přesto několik prvních měsíců prožívala Kamila podle svých slov vždy třetího peklo. „Tak jak se po narození miminka často slaví i ‚měsíčniny’, mně se připomínala ta ošklivá událost vždycky, když se v kalendáři přehoupl začátek dalšího měsíce. Cítila jsem stres a silně se mi vracely vzpomínky,” konstatuje. Čas však rány pomalu hojil. „Předloni jsem na své cestě došla tak daleko, že když se objevil spontánní nápad upéct na třetí narozeniny Filípkovi dort, ani jsem tu myšlenku nezahnala. A dort jsem upekla. Proč si vlastně nepřipomínat to hezké, co nám krátký život našich andělských dětí dal? Ano, pořád to bolí, že tu s námi Filípek není. Bolet to bude navždycky. Ale cítím se líp, když 3. dubna slavím narozeniny svého syna. Vědomě jsem si vybrala radost, laskavou vzpomínku a vděčnost před zoufalstvím a utápěním se v minulosti,” popisuje.

Pohřební služba provedla zpopelnění a po dvou týdnech si rodiče vyzvedli urnu. „Byl to zvláštní pocit, ale v hezkém slova smyslu. Konečně jsme byli jako celá rodina pohromadě. Ten samý večer jsme si s manželem udělali intimní rozloučení při svíčkách. Jen my dva a Filípek. Mám na to hezké vzpomínky,” uvádí Kamila. Rodina se poté vydala do Prahy uložit urnu do hrobu. V Německu, kde Kamila rodila, je zákonnou podmínkou zemřelé děti pohřbít. „Na hřbitově na Malvazinkách máme velkou rodinnou hrobku. Mám to místo ráda, před odjezdem do Německa jsme bydleli poblíž a často jsme s dcerou Gábinkou chodily o hrob pečovat a procházet se po okolí. Proto pro nás bylo přirozené Filípka do hrobky uložit, i když si umím představit mít jeho urnu doma nebo někde na oblíbeném místě mimo hřbitov. To by nám ale německé předpisy nepovolily,” vypráví Kamila, pro niž byla silným momentem i vzpomínková bohoslužba, kterou nemocnice pořádala za všechny zemřelé ve vlastní kapli. „Byl to pro mě slavnostní obřad, s hudbou, zpěvem a duchovním nábojem. Pozůstalí mohli každému zemřelému, jehož jméno kaplí zaznělo, zapálit svíčku a napsat jeho jméno na papírový list břečťanu jako symbol pokračujícího života duše po smrti fyzického těla. Nikdy dřív mě církevní rituály nelákaly, ale v době truchlení mi duchovní rovina přinášela útěchu a podporu.” Sama dodnes občas provádí vzpomínkové rituály se svíčkou, které jí pomáhají s Filípkem komunikovat.

Vyrovnat se se ztrátou dítěte je podle Kamily běh na dlouhou trať. „I několik let po ztrátě tenhle proces nekončí. Život přináší další situace, které na úmrtí miminka poukazují z nových a nových úhlů pohledu. Ale myslím si, že když se vědomě rozhodneme těmto situacím čelit, obohatí nás to. Období po smrti Filípka vnímám jako největší lekci osobního rozvoje, kterou jsem kdy prošla.” Vše, co se Kamila naučila, dnes předává dále v rámci projektu podporujícího ženy po ztrátě miminka – Když smrt předchází zrození (https://dvecarky.cz/kamila-husakova-kdyz-smrt-predchazi-zrozeni/). „Vnímám ho jako jednu z forem své vlastní terapie. Zároveň moje práce a pomoc druhým dává krátkému životu mého syna velký smysl. Myslím, že to může být inspirace pro ostatní ženy. I kdyby miminko žilo jen pár týdnů, tento čas nám může dát hodně dobrého a pozitivně ovlivnit naše budoucí životní cesty,” uzavírá.

Ženy, které si po ztrátě dítěte nesou trauma a bolest, bývají mnohdy opakovaně zraňovány bagatelizací a nevhodnými komentáři okolí i lékařského personálu. Nechtějí slyšet, že jejich dítě je jen biologický materiál a jeho smrt pouze běžným zdravotním problémem. Chtějí mít možnost volby, jak nesnadné období zvládnout, jak se rozloučit i jak se s úmrtím vyrovnávat. „Sama jsem šla cestou přirozené ztráty místo gynekologického zákroku, o kterém vám doktor řekne, že je zcela rutinní. A díky tomu jsem měla možnost se rozloučit a i ten ‚shluk buněk’ pohřbít. Mnozí nechápali, bylo mi to jedno. Měla jsem tuto potřebu a oporu v manželovi. Mluvím o tomto zážitku, protože vnímám jako velmi důležité, aby se tyto ztráty detabuizovaly. Někoho to bolí míň, někoho víc, ale bolí to vždycky,” vzpomíná Martina. 

„I mě se lékařka pokoušela přesvědčit, že to mám brát jako zpoždění menstruace a jde jen o shluk buněk,” říká Gabriela, které popírání také nepomohlo. Přála si přijmout děti do rodiny a dát jim sbohem. Další potraty již prožila jinak. Odmítla kyretáže a v bezpečí domova se rodina s miminky rozloučila. „Udělali jsme si ,pohřeb’, miminko jsme pojmenovali, zapálili svíčku a vymysleli jsme rozloučení s ním. V jednom případě manžel vyřezal dřevěnou loďku, kterou jsme poslali po vodě, v jiném jsme napsali miminku vzkazy, které jsme uložili do vlašské skořápky a zakopali v lese. V dalším případě jsme vzkazy a obrázky pro miminko spálili a nechali rozfoukat větrem na louce za domem,” líčí. O „ztracených miminkách” doma rodiče otevřeně mluví i s dětmi. „Stejně jako o bratranci našich dětí, který se narodil mrtvý. Děti ho považují za součást rodiny a našeho života,” dodává Gabriela. „I když jsem o všechna miminka přišla vždy ‚jen’ do 10. týdne, vždy to byla bolestná ztráta a vždy si zasloužila své truchlení. Mám kamarádku, která na miminko už dlouho ček, a potřebuje odtruchlit i každé neoplozené vajíčko, které odchází z jejího těla. Chápu, že to je těžké pochopit pro někoho, kdo to nezažil nebo si sám svůj smutek nedovolil,” dodává. 

Silnou potřebu se rozloučit pociťovala i Denisa, která se s odchodem dítěte srovnávala více než rok. „Já jsem si přála holčičku, vyčítala jsem si, že jsem chlapečka zabila, protože jsem chtěla hrozně holčičku. Vyčítala jsem si hrozně moc věcí. Teď už vím, že to nebyla moje chyba. Srovnávala jsem se s tím dlouhou dobu. A pomohlo mi až rozloučení,” popisuje. Jelikož je její přítel tatér, forma loučení se přímo nabízela. Pár se rozhodl pro společné tetování písmena ze jména jejich syna. „Snažili jsme se už nějaký čas o druhé miminko, ale nedařilo se. Stále ve mně zůstávala nějaká tíha. Rok a půl jsme si slibovali, že už si tetování musíme dát a musíme se rozloučit. Když se pak stalo, cítila jsem se skvěle. Něco ze mě spadlo. Najednou jsem byla taková lehčí, ale opravdu. A den na to jsem otěhotněla,” referuje Denisa, která je dnes matkou zdravého chlapečka. „Teď už se na vše dívám jinak. Věřím, že máme nahoře anděla, který malého chrání. Koukám k nebi s úsměvem a děkuji za to, co mám.“

Silné výčitky pronásledovaly dlouhé měsíce i Janu. „Vyrovnávala jsem se s tím těžce. Hodně jsem brečela, nemohla jsem v noci usnout, odpadávala jsem vyčerpáním. Nejhorší byly ty myšlenky. Proč já? Mohla jsem udělat něco jinak? Byla to moje vina? Začala jsem sama o sobě pochybovat. O svém ženství, o svém těle. Pocit selhání byl děsivý. Nedokázala jsem donosit dítě, nedokázala jsem ho ochránit. Jsem vůbec dobrá matka?” vzpomíná Jana, kterou v těžkých chvílích podpořila lékařka. Mohla tak zůstat doma celé šestinedělí. Překonat nelehké období jí pomohla především péče o dceru. 

„Pak jsme se začali snažit znovu, možná jsem byla trošku urputná. Nakonec jsem došla k tomu, že tomu nechám volný průběh. Byl prosinec a s dcerou jsme psali Ježíškovi. I já mu psala. Přála jsem si, abychom byli brzy obdarováni miminkem. Ježíšek asi existuje, o Vánocích jsem otěhotněla znovu. Těhotenství bylo asi nejlepším lékem. Ale také smířením. Přijetím toho, že příroda ví, co dělá. A že neustálé pitvání a analyzování ničemu nepomáhá a jen rozebírá moji psychiku. Přijala jsem, že náš syn je pryč, že byl nejspíš těžce nemocný a příroda mi pomohla tím, že jsem nemusela rozhodovat sama o jeho životě. Nejsem zastáncem přivádění silně postižených dětí na svět. Svému tělu teď věřím víc,“ uzavírá s tím, že i když jí při psaní tečou slzy, cítí se se situací smířená a na syna často myslí v dobrém.