Jaký je hlavní přínos nového zákona?
Donedávna neměli whistlebloweři komplexní právní ochranu. Pokud něco oznámili, tak se tím dost často dostali do problémů. Čelili nejrůznějším formám stigmatizace od kolegů nebo vedení. Mnohdy dostali výpověď, pak nemohli sehnat nové zaměstnání. Riskovali nejen práci, ale i svou pověst. Podle výzkumu společnosti Behavio z roku 2020 si 29 % naší společnosti myslí, že tito lidé jsou „práskači“. Doposud se whistlebloweři mohli obrátit pouze na policii. Nyní mají další dvě možnosti: oznámení mohou podat internímu prošetřovateli na pracovišti, anebo k nám na ministerstvo. My sice nemůžeme konkrétní problém řešit, ale nabízíme bezplatnou pomoc, aby dotyčný věděl, na co má nárok a jak dál postupovat. Zjistíme, zda je oznámení srozumitelné, a poté ho předáme policii nebo jinému orgánu veřejné moci.
Co může tedy udělat ten, kdo zjistí problém na pracovišti?
Ještě než něco takového oznámí, měl by se pokusit zajistit důkazy, například zálohovat soubory nebo pořídit audio nahrávku. Pak může podat oznámení (písemně, telefonicky nebo osobně). Nový zákon stanovuje, že mimo jiné každá státní instituce i firma, jež má více než 50 zaměstnanců, musí mít takzvaného prošetřovatele (podrobněji zde). Ten má podle okolností případu 30 až 90 dnů na to, aby zjistil, zda se oznámení zakládá na pravdě, a navrhnul, jak zjednat nápravu. Musí si informace ověřit, ale je třeba postupovat velmi obezřetně, aby se neprozradilo, kdo je oznamovatelem. Whistleblower má totiž podle nového zákona zaručenu ochranu totožnosti mimo jiné proto, aby se předešlo tomu, že ho někdo v zaměstnání potrestá, že informoval o problému na pracovišti.
Jenže co když se přeci jen jeho identita vyzradí?
Nový zákon stanovuje, že nesmí následovat jakékoliv odvetné opatření. Od chvíle, kdy whistleblower podá oznámení, má legislativní ochranu. Odveta není „jen“ výpověď, ale může to být například to, že mu najednou zaměstnavatel sníží plat, přeřadí ho na jiné pracoviště nebo mu dává práci přesčas. Pokud zaměstnavatel něco takového podnikne, musí u soudu prokázat, že nešlo o odvetu. Během přípravy nového zákona jsme téma konzultovali také se zástupci Transparency International a Oživení, kteří dlouhodobě pomáhají whistleblowerům. Experti z těchto neziskových organizací usilovali o to, aby existovala povinnost prošetřovat i anonymní oznámení, ale tato inovace se nakonec do zákona nedostala.
Jaké problémy lze nahlásit?
Zřejmě se to bude lišit podle toho, o jaké jde pracoviště. Ve státních úřadech a příspěvkových organizacích státu, krajů nebo obcí může jít například o korupci nebo nejrůznější pletichy kolem dotací či veřejných zakázek. V soukromých firmách to může být například zneužívání osobních údajů, oznámení o sexuálních deliktech, případně porušování bezpečnostních nebo hygienických norem. Podmínkou pro oznámení je ve všech případech to, že taková jednání představují trestný čin nebo závažný přestupek, eventuálně porušují evropské právo.
Role prošetřovatele je zjevně dost náročná, protože bude pracovat tak trochu jako detektiv a zároveň musí znát právo. Jakou má kvalifikaci?
Žádnou speciální kvalifikaci zákon nestanovuje. Dotyčný by měl být bezúhonný, svéprávný a zletilý. Může to být klidně někdo přímo z té instituce nebo firmy, koho vedení pověří, aby měl na starost tuto činnost. Leckdy je výhodné, když je prošetřovatelem někdo, kdo zná interní poměry na pracovišti, protože ví, jaké jsou vazby v té konkrétní organizaci. Vedení ale nemusí mít vlastního prošetřovatele, lze si ho najmout také přes externí firmu. Tento typ poradenství nabízí například advokátní kanceláře, ale i jiné komerční subjekty.
Zákon na ochranu whistleblowerů platí v některých evropských zemích již několik let. Napomohla legislativní změna tomu, že se zvýšil počet oznamovatelů?
Jasně se ukázalo, že se řada whistleblowerů přestala bát, protože věděli, že budou chráněni proti případné odvetě zaměstnavatele. Jejich počet se leckdy i významně zvýšil, v některých zemích dokonce na zhruba dvojnásobek. Podle statistik mezinárodní OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj) víme, že whistlebloweři preferují oznámení prošetřovateli, který je na jejich pracovišti, a to většinou proto, že jsou loajální k zaměstnavateli. Nechtějí, aby se hned věc řešila přes policii. Jde jim primárně o to, aby zjednali nápravu a nebyla poškozena pověst instituce či firmy, kde pracují. Například zjistí, že někdo z kolegů vyváží odpad do řeky nebo se dozví o nějakém sexuálním deliktu. Přejí si, aby v tom ten dotyčný nepokračoval, a věří, že prošetřovatel zjedná nápravu.
Občas jsou ale whistlebloweři nařčeni, že něco nahlásili, aby se pomstili kolegům nebo šéfům. Jakou s tím máte zkušenost?
Nelze vyloučit, že se čas od času stane to, že někdo oznámí problém na pracovišti, protože chce určité výhody. Například se mu v práci úplně nedaří a doufá, že ho nový zákon ochrání před výpovědí. Pro prošetřovatele, ministerstvo ani policii však není důležitá motivace whistleblowera. Řeší, zda je informace pravdivá. Podstatné je, že se vůbec upozorní na konkrétní problém. Zatím nemáme poznatky o tom, že by ke zneužívání právní ochrany ve státech, kde již zákon funguje, docházelo nějak masově.
