Místní místním
před 15 hodinami
Podpořit, ne přehlížet. O potřebě systémového řešení bezdomovectví.
Konference k tématu se koná 19. prosin...
Partneři zpravodajství
Potkali jsme se před čtyřmi lety při finalizaci knížky Svobodná hra, kterou Petr Daniš napsal se svou ženou Justinou. Vloni vydal další: Klima jako příležitost. A když ji čtete, máte kromě spousty „aha momentů“ pocit, že stačí vlastně málo, a svět může být i pro další generace živoucí a vy v klidu. A trpíte-li enviromentálním žalem, doporučuju si s Petrem rovnou popovídat. Jeho úhel pohledu na klima a enviromentální otázky nebo to, jak máme pro zelenou budoucnost vychovávat děti, je vlastně úlevný.
Pozn. redakce.: O knize jsme už psali v prosinci, článek najdete online zde.
Na LinkedIn síti máte motto „Stále věřím v obnovu klimatu a přírody.“ Je to jen zbožné přání, nebo se opírá kromě naděje také o nějaká reálná pozitivní data?
To moje „stále věřím“ určitě není předpověď. Není to tak, že to všechno určitě dobře dopadne. Ale v těch negativních věcech, které se dějí, není žádná nevyhnutelnost ani neměnnost. Dějí se jen proto, že je pořád děláme. My lidi. Negativní zprávy tak sice zatím asi objektivně převažují, ale vedle nich se už dá vnímat, že se některé věci přece jen dějí jinak.
Zkusíte najít konkrétní příklady?
Drancování přírody, které se děje několik set let, zpomaluje. Přicházíme ke zlomu, kdy si čím dál tím víc lidí uvědomuje, že takhle už to dál nejde. Že ani požadavek neustálého růstu není v pořádku. A to jsme si ještě před nějakými padesáti lety neuvědomovali. Mění se zákony i společenské cíle. V rámci OSN vznikly Cíle udržitelného rozvoje, povedlo se uzavřít Pařížskou dohodu, která sice není ideální, ale dává základní noty pro ochranu klimatu. A navíc máme ambiciózní cíle v ochraně biodiverzity. Do roku 2030 bychom měli chránit třicet procent povrchu Země, oceánů i pevniny. A i když se o tom zatím hlavně jen mluví, je to dokladem obrovské společenské změny.
Dotkne se v něčem konkrétnějším i Česka?
Určitě. Například by mělo brzy dojít k rozvoji solární a větrné energetiky, ve které máme vůči sobě obrovské dluhy. Budou se dedikovat území, na nichž bude jednodušší povolování těchto staveb, a řeší se otázky, kde si to můžeme dovolit, kde to nebude škodit lidem, přírodě, a přesto to bude fungovat. Budou moct vznikat energetická družstva, fungovat komunitní sdílení energie… Zákon, který se momentálně připravuje, je opravdu na úrovni doby i v evropském kontextu.
A to bych si zrovna tipla, že u nás není politika vlastně nijak „zelená“…
Samozřejmě si můžeme postesknout, že čeští politici nejsou tak zelení jako v Německu, Rakousku. Ale ono je to o nás, o nás jako o voličích, kteří vytváří nebo měli by na politiky vytvářet nějaký tlak. Je totiž sice hezké, že většina lidí už podporuje ochranu klimatu, přála by si, aby politici něco dělali, ale jsme v tom vlažní. Málokdo opravdu cíleně volil podle ekologických témat nebo nerealizaci ekologických cílů politikům připomínal. To můžeme všichni dělat mnohem víc. A je to daleko důležitější než to, že naučíme děti třídit odpad.
Ale to tím pádem popíráte to, že každý máme začít u sebe a že i na maličkostech v ekologii záleží!
Veřejný prostor je ten nejdůležitější, v němž se můžeme angažovat, od komunální úrovně po tu státní, a jednoznačně dávat najevo, že nám není lhostejné klima ani příroda. To samé můžeme dělat i ve své práci – udělat z ekologie téma, které se prolne každým oborem. A je jedno, jestli mluvíme o kadeřnici, právníkovi, byznysmenovi. Každá z profesí má momenty, kdy je vhodné mluvit o udržitelnosti, ekologii a kdy se dá něco udělat.
Až ta nejmenší část je to, jak se chováme doma. Není zanedbatelná, ale je třeba vidět hierarchii. A člověk je přece tvor společenský, tedy je nutné téma vynést do společenského kontextu, do své sociální bubliny.
Ale „dorostli jsme“ do takového vnímání? Mám pocit, že nám poctivé třídění každého plastového sáčku trochu konejší svědomí, přestože ve skutečnosti víme, že bychom měli a mohli dělat víc.
No jasně, nedorostli. Přijde mi, že v tom trochu můžeme selhávat všichni včetně vzdělavatelů. A že bychom měli jasněji začít říkat, které z věcí jsou důležité. Že je skvělé, že třídíme a začínáme u sebe, protože je to důležité pro naši osobní integritu a dobrý pocit. Ale to, že třídím nebo jdu nakoupit bez obalu, jsou přece jen zrnka prachu. I na osobní úrovni jsou důležitější témata. Třeba jestli si zateplím dům nebo jak moc budu jezdit autem. Často nejsme v situaci, kdy se ho můžeme vzdát, ale můžeme ho používat jinak. Třeba na kroužky nevozit jen dítě své, ale i sousedovo. Všichni můžeme jíst méně masa! A tyto tři věci mají mnohem větší dopad než to, jestli pokaždé vytřídím plastový pytlík.
Což ale znamená hlavně k tomu také vychovávat děti, že? Co je potřebujeme naučit nejvíc?
Všichni asi víme, že bychom měli učit děti úctě k přírodě. Ale ten požadavek tu nestojí sám, hezky se doplňuje s wellbeingem. V souvislosti s přírodou nejde jen o ni samotnou, ale také o naši psychickou a životní pohodu. Většina z nás si přece už uvědomuje, že současný rychlý svět má limity. Cítíme tlak, nespokojenost, mluvíme o sebehygieně. V tom je přece příroda dobrý spoluhráč. A přijde mi důležité říct, že enviromentální a eko otázky nemusíme vytrhávat z životního kontextu. Někde uvnitř nás to do přírody táhne a víme, že když do ní navíc vezmeme děti, strávíme krásný čas, který nám uleví, posílí nás, náš vztah. Spojené je to i s fyzickým zdravím, rovnováhou…
Stačí chodit jen tak?
Výzkum významných životních zkušeností hledal odpověď na otázku, co ovlivnilo ekologicky smýšlející lidi v dětství. A ukázalo se, že většinou nejen chodili do přírody, ale měli k tomu také dobrého průvodce. Takového, který jim tu krásu a úžasné děje, které se venku odehrávají, pomohl interpretovat. Nemusí to být rodič, ale třeba prarodič se svou přirozenou životní moudrostí. V každém případě je potřeba vysvětlovat dětem, jak příroda žije, funguje, kolik je v ní živáčků a jak na sobě závisí, a že i naše životy jsou na to všechno odkázané. Že všechno to, co jíme, z toho prochází, že i čistá voda se tam vyfiltruje, i to, co dýcháme, z toho pochází… A když jsme na přírodě tahle moc závislí, tak o ni přece pojďme pečovat!
Nějakou roli hraje také škola, enviromentální vzdělávání má své místo i tam… Co si o tom myslíte?
Tady možná trochu odbočím, ale já si hlavně myslím, že budoucnost vzdělávání je v tom, že opustíme třídy. Dostaneme tak děti nejen víc do přírody, ale i do společnosti. A to je naučí neskutečně moc věcí včetně toho, že jim to ukotví celoživotní postoje. Ale zatím tu vedeme boje o akademické vzdělání a pořadí v PISE. Chybí nám širší a lidštější cíle ve vzdělávání.
Děti hodně vnímají věci přes internet, influencery… V ekologii to funguje také?
Nedávno jsme se vzdělávacím centrem Tereza pořádali konferenci Ekoškoly, kterou už delší dobu děláme pro děti od dvanácti let, ale až v poslední době k nim nemluví chytří dospělí, ale snažíme se, aby to byla mladší generace. Vysokoškoláci, děti ze základky nebo ze střední. A někdy je fakt neuvěřitelné vidět, co takové pro ekologii nadšené děti dokážou.
Byla tam Viky Seifertová, která je v osmé třídě a už dlouho přednáší, má sociální sítě, své sledující a životním tématem je pro ni ochrana přírody a životního prostředí. Byla tam Rozárie Haškovcová, která už studuje politologii a je v těchto tématech velmi zralá… Vyprávěla o své cestě k aktivismu a je to skvělý greenfluencer. Takových „dětí“ je mimochodem opravdu hodně, jenom my dospělí o nich nevíme, protože nám je neukazují v televizi. Ale mají tisíce sledujících mezi svými vrstevníky! A pro mě je fakt krásné vidět, jak se mnozí z nich už v deseti letech rozhodnou, že ekologie je pro ně téma. Já v tom věku sotva tahal kačera?! (směje se) Za mě jsou dnešní „děti“ mnohem zralejší, což je samozřejmě dané i tím, k jakým nástrojům mají přístup.
A co Greta jako greenfluencer? Nikdo slavnější mě vlastně asi ani nenapadá.
Já myslím, že byla super. Některé lidi rozpálila do běla, vyvolala spoustu nenávisti, trochu podpořila mezigenerační napětí, protože to působilo i jako „obracíme hněv proti vám starým“. Ale na druhou stranu rozhýbala spoustu lidí, sám se považuji za jednoho z nich. Když vidím mladého člověka, jak do toho šlape a kolik toho dokáže, tak si říkám „No ty vado, tak už bych měl sakra asi… protože podívej, co dokážou děcka, my bychom už vážně měli taky!“
Myslím, že poselství kolem Grety a Fridays for Future zafungovalo. My jsme to v Česku tolik nezažili, ale na největší stávce v Německu v roce 2019 byl milion lidí. A to už je něco, co zahýbá veřejným míněním, protože pak celá společenská debata byla klimatická, volby byly klimatické. Podobně se to posunulo ve Velké Británii a částečně i v Americe. A za nos se nechytla jen veřejnost, ale i vědci!
Přiznám se, že na sítích sleduju mladý český pár, který působí v Jižní Americe a pomáhá uklízet pláže, aktivizovat místní lidi i politiky… Je to obdivuhodné, nebo se vám zdá účelnější cílit energii doma, v českém prostoru?
Je jedno, jestli pomáháme doma, nebo ve světě, je to podle mě krásný příběh. A jsem pro poslechnout, když nás to někam a k něčemu táhne. Ale vidím tu jiné riziko. Totiž že se vyprávěním takových příběhů snažíme ukázat, že my, ze západu, jsme v něčem lepší. Ano, mnohé země nemají recyklační návyky ani vybudovaný recyklační průmysl, protože staletí odhazovali slupky od banánů a nebyl to problém, zatímco když teď stejně odhazují plastové sáčky, problém to je. A ano, tady máme prostor pomoct jim to pochopit. Ale stejně tak se ve spoustě jiných věcí můžeme my učit od nich.
V jiných ohledech jsou v ochraně přírody naopak mnohem dál. Často ani netušíme, jaké věci už dokázali! Bhútán byl nebo je první zemí světa, která je klimaticky neutrální už teď. A dali si mimo jiné do ústavy, že lesy musí zaujímat alespoň 60 % země. V Ekvádoru mají v zákonech, že uznávají práva Matky Země. Může to působit až tak, že je to na hranici nějaké fantasmagorie, ale není. To je vyjádření hluboké úcty k přírodě jazykem původních obyvatel. Ano, tyto zákony je ještě potřeba vymáhat, ale jsou odrazem změny myšlení, o němž jsme mluvili na začátku.
Lidé v Ekvádoru si také v celostátním referendu odhlasovali, že nevytěží zásoby ropy v jednom ze svých národních parků, protože příroda pro ně má větší hodnotu. A oproti tomu Kanada? Jejich premiér dělá úplný opak, vytěžit chce, co půjde, protože to nese peníze. Takže bych rád, abychom si přestali myslet, že některé země zachráníme tím, že je naučíme třídit. Protože někdy vidí mnohem dál.
Pojďme zpátky domů. Vy ve vzdělávacím centru Tereza pro environmentální vzdělávání u nás děláte spoustu věcí, třeba už jen projektem Les ve škole…
To jsou vlastně krásně zpracované metodiky pro celou základní školu, podle kterých se dá o přírodě učit průřezově v každém ročníku v rámci přírodovědy nebo prvouky… Většina aktivit se může odehrávat ve třídě, ale jsou tam i výzvy k výpravám do přírody, pro zážitky i informace. Je to hravé, a myslím, že i hodně inovativně hravé. V jednom ročníku třeba děti dostávají dopisy, které je prosí o pomoc, jak zachránit les před vodomory, tedy suchem, a aby děti uspěly, musí přijít na to, jak funguje koloběh vody v lese…
Pak tu máme Ekoškolu, která je součástí celosvětového projektu… Čeho se přesně týká?
Ekoškola je program, se kterým přišla jedna neziskovka v Dánsku. Pak vznikla mezinárodní organizace Foundation of Enviromental Education, a my se stali její součástí, abychom mohli dělat Ekoškolu v Česku. Na rozdíl od Lesa ve škole jde o program, který se snaží na cestu k ekologii přivést školu jako instituci. Ovšem skrze děti. Ty tvoří své ekotýmy, zjišťují, co ve škole funguje a co ne a snaží se to posunout. Ano, někde to startovalo opravdu tak, že zaváděli třídění odpadu, ale dneska už jedou i solární projekty, kultivují se školní zahrady a podobně.
Zajímavé na tom bylo, že dostat do škol ekologická témata šlo celkem hladce, ale těžší bylo vysvětlit pedagogům, aby dali prostor dětem. Z výzkumů jsme zjistili, že je to věc, která je pro učitele těžká a ve většině škol učitelé prostě řídí všechno. Ano, i u Ekoškoly mají projekty zastřešit, ale rozhodovat a řídit by je měly děti. Stálo nás to několik let úsilí a komunikačních seminářů a dnes už většina škol ten prostor dětem dává.
Také jste byli jedni z prvních, kdo u nás mluvili o učení venku. Už jsme ho zmiňovali v jiném kontextu, ale zajímá mě, jak se mu u nás daří?
V rámci projektu Učíme se venku sledujeme rostoucí zájem, povedlo se nám téma otevřít pro mnohem více učitelů a rodičů. Dlouho bylo řekněme… alternativní, chodili k nám hlavně pedagogové, kteří se o něj sami opravdu aktivně zajímali. Dnes se učení venku už lidé nebojí, a dokonce se jím prezentují. Už se vnímá, že když napíšu, že učím venku, mohlo by mi to přinést body, když se ucházím dejme tomu o Global Teacher Prize. Dokresluje to další změnu v posunu společnosti jako takové.
Mám už jen jednu otázku. Po vydání knížky Klima je příležitost jsem zaregistrovala, že jste se stal Evropským klimatickým ambasadorem. Co to přesně znamená?
Existuje Evropský klimatický pakt a jeho myšlenka je, že ochranu klimatu Evropa neutlačí shora (politicky), ale potřebuje pomoct i zdola (občansky). Evropský klimatický pakt se snaží angažovanost jednotlivých lidí podporovat. A proto jednou za čas nabízí možnost se přihlásit k ambasadorství – s tím, že nejde o nic jiného než o to, o čem jsme mluvili na počátku: začít je potřeba nejen od sebe, ale i tím, že aktivizuješ lidi kolem, ve své sociální bublině…
Petr Daniš založil a vede Vzdělávací centrum TEREZA, jako odborník se věnuje tématům výchovy dětí, vzdělávání, učení venku a také ekologii nebo environmentální problematice. Se svou ženou Justinou vychovává pět dětí a fandí také domškoláctví.
Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na korektor@eduin.cz.
