Téměř každý den se na zpravodajských serverech objevují články na téma důchodů. Většinou jsou u textů ilustrační fotografie se stejným motivem: posmutnělý starší člověk sedí u okna a cosi vyhlíží, anebo snímek vrásčité ruky na peřině. Neustálým opakováním těchto motivů se posiluje stereotyp o starší generaci: jsou to lidé, kteří odevzdaně čekají na finanční či jinou pomoc od společnosti. Realita je však mnohem rozmanitější. Stejně jako není jednolitý obraz například dospívajících, kteří „přece jen koukají do mobilů“, tak neexistuje jednolitý obraz starší generace. Po celém Česku jsou senioři, kteří potřebují pomoc, ale také senioři, kteří nejen že pomoc nepotřebují, ale sami všemožně pomáhají. 

Podobným stereotypním způsobem jsou zobrazováni pečující v domovech pro seniory. „Většinou se k textům používají ilustrační snímky, kde je vidět jen ruka nebo záda někoho z personálu. Ten člověk je tak v podstatě zredukovaný na nástroj: pomoz, podej, utři. Jako by bylo možné toho člověka jednoduše vyměnit.  Co to vypovídá o našem respektu vůči té profesi?“ říká Petra Wattelle. Spolu s Blankou Opekarovou připravily manuál a fotobanku, kde doporučují odlišný přístup k psaní a zobrazování pečujících. 

Autorky manuálu analyzovaly také snímky z celosvětových fotobank, jejichž databáze často používají média v Česku. „Většina ilustračních snímků působí příliš strojeně, zobrazují uhlazené usměvavé pečovatele a stejně dobře naladěné seniory. Jenže realita je odlišná. Naším cílem je ukázat pečující a jejich klienty, jací doopravdy jsou. Péče přece není vždy veselá, ani vždy tragická. Navíc ve fotobankách převažují snímky žen, což neodpovídá realitě, protože existují i muži-pečovatelé. Odlišné jsou také aktivity, které vídáte na ilustračních snímcích. Většinou je tam pečovatelka, která čte seniorovi knížku nebo s ním sedí na lavičce. Práce pečujících je ale mnohem rozmanitější,“ říká Blanka, která se podílela na výběru snímků pro novou fotobanku. 

Jedním z důležitých inspiračních zdrojů pro nový manuál byl projekt Ježíškova vnoučata, který založila v roce 2016 novinářka Olga Štrejbarová a koordinuje ho Nadační fond Českého rozhlasu. Redaktorka si během natáčení rozhovorů uvědomila, že opuštění lidé tvoří často až třetinu obyvatel domovů pro seniory. Vánoční dárek nedostali mnohdy roky a období svátků pro ně bylo spíš časem prázdnoty než radosti. Rozhodla se to změnit. A projekt se živelně rozrůstal, přibývali další a další dárci, kteří věnovali seniorům dárky dle jejich přání. Jenže enormní zájem o projekt přinesl také zásadní otázky v oblasti etiky: je vhodné, aby na sociálních sítích byly fotografie obdarovaných? A pokud ano, v jaké formě? „Dárci chtěli vidět, jak se ten ,jejich' senior raduje z dárku, a najednou vznikly fotky, kde byli lidé mnohdy neupravení, v posteli, v nedůstojných situacích. Ježíškova vnoučata mají navíc obrovské publikum, fotky tak zasáhly desetitisíce až statisíce uživatelů. Bylo to podle nás za hranou, ale změnu si naštěstí přála i ředitelka Nadačního fondu Český rozhlas, Gabriela Drastichová. Shodli jsme se, že je třeba respektovat soukromí obdarovaných. A to je také jedním z témat našeho manuálu. Stačí se zamyslet: Přála bych si, aby moje fotka, kde jsem neupravená a rozespalá, kolovala internetem? A jak by případně měla vypadat? Manuál s tím pomáhá,“ říká Petra Wattelle.

Tým neziskové organizace MILA nechtěl pouze kritizovat současný mediální obraz, ale inicioval i konkrétní návrhy řešení. Autorky manuálu oslovily profesionálního fotografa Radka Šviderského, který nafotil sérii snímků. „Šlo nám o to, aby byli vidět konkrétní pečující, konkrétní senioři a jejich rodiny. Chceme ukázat, jaký je reálný každodenní život v domovech pro seniory, aby veřejnost pochopila, čemu se pečující věnují. Někdy vaří kafe, jindy vyplňují formuláře, povídají si s klienty nebo jsou na procházce s klienty a jejich rodinami,“ popisuje Blanka Opekarová, která sérii fotografií umístila nejen na web organizace MILA, ale také na mezinárodní platformu Pexels.com. Snímky jsou zdarma k dispozici komukoliv, kdo chce psát o tématu pečujících a starší generaci. „Fotky jsou na webu teprve pár týdnů. Oficiálně jsme je představily minulý týden na naší konferenci Jiskříme, kde se debatovalo o mediálním obrazu pečujících. Naprosto nás ohromilo, že během takhle krátké doby už tuto kolekci viděly stovky tisíc lidí z celého světa. Hodně nás zaujalo, že si naše fotky stahují lidé z celé Evropy i zámoří,“ říká Blanka.

Mediální obraz starší generace zahrnuje nejen fotografie, ale také texty o seniorech. Autorky manuálu zjistily, že personál zařízení pro seniory, ale i běžná společnost mnohdy o seniorech mluví jako o „staroušcích“ nebo jim říkají, že jsou „babičky a dědečkové“. Podle Petry Wattelle je důležité respektovat přání jednotlivých lidí. „Říkáme, že jsou dva případy, kdy člověku můžeme říkat babičko nebo dědo. Buď jde opravdu o naše prarodiče, nebo si o to sami řekli. Starší generace byla vychovaná, že musí hlavně poslouchat. Takže když se někoho zeptáte: „Nevadí, že vám budu říkat babičko?” Většinou odpoví, že ne. Ale přál by si to ten člověk sám od sebe? To oslovení je podle nás jen další nálepka, která, zvlášť v pobytových zařízeních, lidem překrývá jejich vlastní identitu a na důstojnosti nepřidá.“ Tým neziskové organizace MILA zdůrazňuje, že nový manuál nemá sloužit jako dogmatický nástroj, jak psát nebo jak fotit pečující či starší generaci. „Chceme poukázat na to, že tito lidé jsou velmi rozmanití a je důležité vnímat konkrétní osobnosti. Práce pečujících je v Česku stále málo oceňovaná – a to nejen finančně, ale i celkově.  Rozhodně si zaslouží větší respekt a úctu,“ říká Blanka Opekarová. 

Foto: Jsme MILA