redakce-PN
před 11 minutami
Účastněte se online workshopu DNES od 17:00 do 18:30 od organizace Jules a Jim. Lektorka organizace Adéla Lábu...
Partneři zpravodajství
Co dělat, když se ve škole někomu ubližuje? Jak poznat, že jde o šikanu, jak to říct a přitom nežalovat? Někdy už i ty nejmenší děti mají velké starosti. V tu chvíli potřebují, aby jim dospělí pomohli. „Když je ve třídě někdo ošklivý na tebe nebo na spolužáka, ozvi se,“ radí učitelka Barbora Kosinová dětem. Jak ale postupovat, když se škola k ničemu nemá?
„U nás ve třetí třídě se vytvořila taková skupinka ostrých kluků, kteří, když jsou pohromadě, si hodně troufají na ostatní,“ říká Lenka, máma devítileté dcery, která žije v Praze. „Posmívají se dětem, dělají jim různé naschvály, jako že jim třeba vyhodí svačinu nebo sešit do koše a čekají, co bude. Vybrali si hlavně jednoho chlapečka, Matyáše. Ten pak ve škole i doma často pláče.“ Lenčina dcera a její kamarádky se před útočníky snaží Matyáše bránit, dokonce opakovaně šly i za třídní učitelkou. Žádaly, aby „něco“ udělala a Matyášovi pomohla.
Ve škole se neučíme jen znalosti
„Myslím, že to je od nich hodně odvážné a dospělé, že se zastaly spolužáka. Jenže paní učitelka jim řekla, ať nežalují, že už je Matyáš dost velký na to, aby si svoje problémy vyřešil sám,“ popisuje Lenka. Její dcera je z toho zmatená a znechucená. Štve ji, že rozjeté kluky nikdo nezastaví, a také má pocit, že kdyby někdo ubližoval jí, tak se ve škole pomoci nedovolá. „Navíc je možné, že Matyáš ze školy odejde, a to by byla škoda,“ dodává Lenka. „Zajímalo by mě, jestli škola má povinnost v takové situaci reagovat a jestli je možné to nějakým způsobem vyžadovat.“
„Třídní učitel by se určitě neměl k oznámení dětí, že se ve třídě děje něco nepříjemného a někteří žáci se tam bojí chodit, stavět tak, že je odbyde a dál nic neřeší,“ říká učitelka ze ZŠ a MŠ Hovorčovice Barbora Kosinová, která se v roce 2021 umístila mezi finalisty ceny pro nejinspirativnějšího učitele Global Teacher Prize ČR. „Navíc působení učitele hlavně na prvním stupni určitě nemůžeme omezit jen na to, že má dětem předat násobilku a základní mluvnické kategorie.“ Všechny školy v Česku se musejí řídit takzvaným Rámcovým vzdělávacím programem, který určuje, co by si zhruba měly ze školy odnést. Nejde ale jen o znalosti, nýbrž také o kompetence a dovednosti: „Měly by se naučit, jak se učit. Měly by si odnést schopnost řídit se pravidly, chovat se slušně. A to všechno je v podstatě stejně důležité jako ta znalostní stránka věci,“ vysvětluje Barbora Kosinová. Proto mnoho škol pravidelně zařizuje do rozvrhu třídnické hodiny, pořádají různé preventivní programy a najímají alespoň na částečný úvazek školní psychology. Ne všechny školy ale o třídní klima pečují stejně.
Dítě má jen omezené možnosti
„Vím, že někteří učitelé mají tendenci shazovat zodpovědnost za řešení konfliktních situací ve třídě na děti. Zmiňují žalování a taky to, že nemůžeme přece pořád každého vodit za ručičku,“ zamýšlí se Barbora Kosinová. Tito učitelé věří, že vztahy ve třídě si nejlépe mezi sebou děti nastaví, když se jim do toho dospělí nepletou. Také často nebývají konfliktům přítomni a nechtějí se stavět za žádnou ze znepřátelených stran. Jenže to, že si děti zvládnou vztahy nastavit a ohlídat, je výsledkem kontinuální práce třídního učitele i učitelů dalších. A také toho, že se ve třídě daří pracovat s pravidly. „Pokud mají děti zvědoměná pravidla, na kterých se společně podílely, pak má učitel zcela jistě práci snazší a daří se mu určité problémy řešit efektivněji za spolupráce žáků,” vysvětluje Barbora Kosinová. „Řekla bych, že pokud se s třídními pravidly pracuje dobře, děti jsou aktéry při jejich vytváření a rozumí jim, jsou jistě velmi funkční a učitel si někdy může pomoci právě větou, aby se daný problém pokusily vyřešit samy.”
„Bohužel ale za běžného chodu školy děti prakticky nemají příležitost nepříjemnou situaci řešit a dořešit,“ upozorňuje Barbora Kosinová. „A navíc mají značně omezené možnosti. Když vám někdo ubližuje, máte na začátku strategii, která je třeba založená na tom, o čem jste si už dříve povídali. Řeknete – nech toho, potom řeknete STOP, pak útočníka zkusíte odstrčit. Co ale můžete udělat dál, když ten druhý nepřestane? Nechcete ho uhodit, nechcete se prát. V takovou chvíli už vám zbývá jediné – hledat zastání u dospělého.“ Jak zdůrazňuje hovorčovická učitelka, v takovém případě se nedá mluvit o „žalování“. Pokud už dítě vyzkoušelo všechno, aby svou situaci vyřešilo a ostatní ho nechali na pokoji, nemělo už prostě jinou možnost.
Když se k učiteli dostane takové upozornění, že ve třídě není všechno úplně v pořádku, měl by téma vztahů ve třídě s dětmi otevřít, k čemuž bývá vhodná příležitost v ranním kruhu nebo reflektivním kruhu na konci vyučování. A klidně s sebou může vzít i někoho ze školního poradenského pracoviště, pokud se k tomu sám necítí dostatečně kompetentní. Ani škola na to ale nemusí zůstávat sama, protože snad na každém místě Česka působí nějaká organizace, která navštěvuje školy s preventivními programy. Taková organizace často také umí pomoci, když to ve třídě začne „haprovat“.
Je to šikana?
Někdy není jednoduché rozlišit mezi běžným dětským „pošťuchováním“ a šikanou. Hranice jsou neostré, a co jeden posoudí jako „hašteření“, to už druhý označí jako šikanu. Jak říká Barbora Kosinová, jako šikanu můžeme označit chování, které si děti nedomluvily a neodsouhlasily: „Když mi je něco nepříjemné, nesouhlasím si tím, protestuji, a ostatní to stejně pořád dělají.“ Podle webu www.minimalizacesikany.cz je šikana „vědomé, zpravidla opakované ubližování, kdy se oběť není schopna ubránit.“
Šikana má několik fází a zhoršuje se postupně. Začíná ostrakizací, kdy si pachatelé například pro oběť vymýšlejí různé hanlivé přezdívky, a končí naprostou izolací a ovládáním oběti. Do určité chvíle si s ní škola zvládne poradit sama, později už je ale potřeba přivolat profesionály. Je dobré si uvědomit, že pokud se ve třídě šikana rozvine, zasahuje nejen pachatele a oběť, ale celý kolektiv, který trpí pocity viny a strachu. A hlavně – podezření na šikanu škola řešit musí a měla by mít vypracovaný i krizový plán.
Co přesně škola dělá?
A co můžou udělat rodiče, pokud se škola nemá k žádné akci a situace se nelepší? Samozřejmě někdo může dítě vzít a dát ho na jinou školu. Pokud ale ta možnost není na stole – třeba proto, že by přechod jinam znamenal dlouhé dojíždění, placení školného, nebo má dítě přece jen ve třídě nějaké kamarády, o které nechce přijít – nezbývá, než se vydat do ředitelny a nenechat se odbýt. „Každá škola musí mít plán preventivních programů. Vyžádejte si ho, seznamte se s ním a chtějte vědět, co se tam konkrétně pro dobré vztahy dělá,“ navrhuje Barbora Kosinová. Je dobré vědět, že preventivní plán není vytesaný do kamene, a když se ve škole vyskytne nějaká akutní situace, je možné – a dokonce žádoucí – na to reagovat a změnit ho.
Tím ale možnosti rodičů nekončí. Nad vedením školy stojí ještě zřizovatel, a také je tu – v případě, že se nechcete nechat odbýt – k dispozici Česká školní inspekce. „Ta začala v posledních letech právě na témata spojená s klimatem ve třídách a školách klást velký důraz a věnuje se jim poměrně obsáhle i při své běžné inspekční činnosti,“ dodává Barbora Kosinová. I tam je tedy možné se obrátit s podnětem. V tu chvíli ale asi už nemůžete čekat, že se podaří udržet se školou takový vztah, aby tam dítě mohlo zůstat. „Ze všeho nejdřív bych se ale snažila, aby třídní učitel i vedení školy chápali, že vám jde o to samé – tedy o to, aby se žáci dobře učili. Protože bylo už mnoha psychologickými studiemi dokázáno, že pokud se děti ve škole necítí bezpečně, naučí se toho mnohem méně, než když jim je tam dobře. Dobrá atmosféra tedy není něco navíc, ale je to základní podmínka učení,“ uzavírá Barbora Kosinová.
Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na korektor@eduin.cz.
