Josef vyrůstal v dětském domově spolu se šesti sourozenci. Otec si podle jeho slov našel jinou ženu a rodinu s devíti dětmi opustil. Maminka situaci sama nezvládla, a tak se Josef ocitl za branou dětského domova ve svých třinácti letech. Na to období moc rád vzpomíná: „Byl jsem hodné a pracovité dítě, takže jsem tam neměl žádné problémy. Vychovatelky byly super, nejvíce ta naše. Brala nás jako vlastní. Se dvěma kamarády jsem chodil od patnácti na brigády. Mám z toho období spoustu hezkých zážitků,” vzpomíná mladý muž, který si hned po škole našel práci v zemědělském družstvu. Pracoval tam až do svých 30 let. Poté se nechal zaměstnat u obce jako dělník na údržbu a k tomu si chodil přivydělávat do lesa kácením stromů. A právě při řezání dřeva se ho jeho kolega pokusil zabít. K události došlo 6. května loňského roku v lese u Vítanova na Chrudimsku. Ten den se oba vydali do lesa. Josef traktorem, jeho kolega terénním autem, které řídil s 3,66 promile alkoholu v krvi. Právě alkohol byl dlouhodobým problémem a důvodem jejich neshod. 

Josefa Dvořáka poznal Josef už jako potížistu, kterého vyhodili z práce v mlékárně pro zálibu v alkoholu a kvůli velké absenci. Jako zastupitel dostal následně práci od obce v lese, po boku svědomitého Josefa. Jeho pracovní morálka se ale nezlepšila, a tak musel Josef často pracovat za dva. Na svého kolegu ale nedonášel, nechtěl vyvolávat konflikty.„Až na dohady kvůli jeho nadměrnému pití alkoholu a že nedělal, co měl, a já dělal za něj, jsme žádné spory neměli. Věděl jsem, že má doma několik nelegálně držených zbraní a nábojů. Ale nevěděl jsem jaké. Vůbec žádné tušení, že by byl něčeho takového schopný, jsem neměl,” říká Josef, který v osudný den viděl za sedadlem řidiče na podlaze kousek pažby zbraně, které ovšem nevěnoval pozornost. Když se pak v lese pustil do řezání dřeva, rychle pochopil, proč ji o rok starší kolega u sebe měl. 

„Najednou jsem ležel na zádech, cítil jsem jakoby mravenčení v nohou, ale už jsem s nimi nehýbal. Nevěděl jsem, co se děje. Podíval jsem se doleva a říkám mu: ‚Něco se mi stalo.‘ A on na to: ‚Jo, já jsem tě střelil.‘ ‚Ty ses zbláznil,‘ povídám. V tu chvíli už stál u mě, mířil na mě a řekl: ‚Ty už mě srát nebudeš.‘ V tu chvíli mi došlo, že mě chce zabít," líčí okamžiky, kdy se i přes své zranění začal o pušku s útočníkem přetahovat. Z kapsy mu vypadl mobil. Ve chvilce nepozornosti útočníka zavolal na linku 112 a malorážku zalehl. Když se chýlilo k další potyčce, už byla policie na místě a s ní i záchranářský vrtulník, který postřeleného Josefa přepravil do královéhradecké nemocnice, kde byl operovaný. Po převozu do Liberce lékaři na spinální jednotce potvrdili, že Josef musí počítat s životem stráveným na invalidním vozíku. 

Opilý zastupitel policistům nejprve tvrdil, že střílel na lesní zvěř. Kriminalisté ho ale na základě zjištěných skutečností obvinili z pokusu úkladné vraždy, kdy mu hrozilo až dvacet let odnětí svobody. Hned v úvodu hlavního líčení prohlásil, že se cítí vinen. Že útok nebyl promyšlený a je mu to moc líto. Vzhledem k uznání viny, lítosti a skutečnosti, že nebyl dosud trestán, rozhodl soud o trestu pod spodní hranicí zákonné sazby a odsedí si ve vězení devět let s tím, že se musí podrobit protialkoholní léčbě. Státu také ihned propadly všechny jeho nelegálně držené zbraně a poškozenému musí vyplatit odškodné.

Josef si dodnes čin svého kolegy neumí vysvětlit. Další soud ho čeká na konci roku. Od pachatele se dočkal omluvného dopisu, jiný kontakt z jeho strany nebo ze strany rodiny, kterou Josef znal, nepřišel: „Dopis napsal, protože mu to poradil právník jako polehčující okolnost. On si své odsedí a vyleze ve zdraví ven. Já mám zkažený celý život. Přišel jsem o práci, koníčky, partnerku, o všechno. Dokonce jsem dostal i výpověď z nájmu, protože jsem trávil hodně času v nemocnici. Koupil jsem si chvíli před tou událostí starý traktor, který jsem po chvilkách renovoval. Už se v něm nesvezu.” 

Sebelítost střídá při vyprávění vztek a výčitky, za kterými následují obavy. Josef skončil v domě s pečovatelskou službou v Hlinsku, odkud musí na vyšetření a rehabilitace dojíždět do vzdálené Chrudimi i za hranice kraje. „Nutně potřebuju auto. Zažádal jsem úřad práce o příspěvek na speciální pomůcku, mohu získat až 200 tisíc korun. Můj invalidní důchod nepokryje ani měsíční výdaje. Následky mě ve finále připravily o devět tisíc korun měsíčně. Nepřeju si nic jiného než být mobilní a samostatný, jako jsem byl celý život a zakládal si na tom,” vzkazuje dárcům ve sbírce na dárcovské platformě znesnáze21, kde mu lidé na nový vůz přispěli částkou už téměř 34 tisíc korun. Rok předtím mu kamarádi i cizí lidé přispěli na invalidní vozík. „Jsem vděčný každému, kdo mi pomůže i drobnou částkou. Budu moci kromě lékařů dojíždět za prací, která v Hlinsku není. Auto bude potřebovat úpravy na ruční řízení, bude to složitější, ale s pomocí ostatních o dost méně,” uzavírá s vděkem.