Sousedé.cz
před 6 hodinami
Parkujete své auto ve veřejné, respektive sdílené garáži bytového domu? Pak už jste možná někdy přemýšleli nad...
Partneři zpravodajství
V německých muzeích se nacházejí tisíce předmětů, které nacisté zabavili během druhé světové války židovským rodinám. Výzkumníci a historici pátrají po původních majitelích předmětů a snaží se je jejich rodinám vrátit.
Během doby trvání Třetí říše přicházely židovské rodiny nejen o umění, které vlastnily, ale také o svícny, kidušové poháry či další hodnotné i méně hodnotné předměty. V roce 1939 například nacisté požadovali, aby Židé odevzdali šperky, zlato, stříbro a další předměty do 66 zastaváren v Německu. Nacistické Německo ze zabavených cenností financovalo svůj režim.
„Poté, co v Bavorském národním muzeu proběhla výstava odcizeného stříbra židovských rodin Stříbro pro Říši, začal jsem pátrat po původních majitelích a dědicích těchto předmětů. Výstava obsahovala celkem 112 kradených předmětů, které byly uloženy v muzeu,“ uvedl Matthias Weniger, kurátor a vedoucí výzkumu v Bavorském národním muzeu v Mnichově. A dokonce už zaznamenal několik úspěchů při navracení ukradeného majetku.
Bylo 10. listopadu 1938, když nacističtí úředníci přišli do mnichovského domu Williama Bergmana. Za jeho židovský původ ho zatkli a poslali do nedalekého koncentračního tábora Dachau. Stejného dne vzali z jeho domácnosti i kidušový pohár z 19. století, kterým se světí šábes a židovské svátky. Po pěti měsících v Dachau se Bergmanovi podařilo podplacením stráží uprchnout. Odtud putoval do Anglie a kanadského Montrealu, kde žil až do své smrti roku 1986. A právě tam si o 80 let později převzal kidušový pohár jeho syn Steven, kterému ho z bavorského muzea pečlivě zabalený zaslal Matthias Weniger. Steven Bergman zatím uložil kidušový pohár do vitríny vedle křišťálových pohárů své matky. Uvažuje však, že pohár zapůjčí montrealskému muzeu holokaustu. „Je to neuvěřitelné. Pokaždé, když se na ten pohár podívám, připomene mi otce,“ svěřil se.
Navrátil také 300 let starý, částečně pozlacený, křestní pohár rodině Židovky Hermine Berheimer, která zahynula v roce 1943 v Terezíně. „Hermine byla má prateta,“ vypráví Naomi Karp, právnička ve Washingtonu. „Poté, co mi bylo řečeno, že byl nalezen rodinný pohár, jsem zjistila, že mám v USA, Austrálii a Německu asi 30 příbuzných. Také jsem zjistila, že to byl křestní pohár. Nemám tušení, jak se židovská rodina dostala ke křestnímu poháru, ale možná ho dostali jako dárek.“ Naomi Karp darovala vrácený pohár Židovskému muzeu v Göppingenu, kde se její prateta Hermine Bernheimer narodila.
Od roku 2019 pomohl Matthias Weniger navrátit rodinný majetek v podobě pohárků, svícnů či dóz na koření nebo stříbrných čajových konvic rodinám v USA, Anglii, Španělsku, Francii a Izraeli. V následujících měsících plánuje vrátit další tucty předmětů rodinám v Izraeli a na mnoha místech Spojených států.
„Klíčem k úspěchu při pátrání po dědicích je řada databází a archivů. Některé případy, kdy jsme hledali dědice odcizeného majetku, trvaly i roky. Jiné trvají několik měsíců. Například Steva Bergmana jsme hledali opravdu mnoho měsíců,“ popisuje náročnost pátrání Weniger. Jeho kolegyně, historička Irene Kraus, používá pro pátrání po majitelích stříbrných předmětů servery jako ancestry.com, findagrave.com nebo newspapers.com. V městských archivech v Mnichově například zjistila, že William Bergman emigroval po útěku z Dachau z Mnichova do Anglie. Skrze genealogické weby našla další detaily, které se vázaly k rodině Williama Bergmana. Našla dokonce doklad o jeho plavbě do Kanady. Bavorské muzeum, v němž Matthias Weniger pracuje, nyní uchovává přes sto stříbrných a zlatých předmětů, které byly Židům zabaveny režimem Třetí říše. Pro srovnání, Městské muzeum v Berlíně má v péči 4 700 takových předmětů. Z toho k pouhým 10 % předmětů existuje i dokumentace o tom, kdo je dříve vlastnil. Podle deníku Times se mnoho dědiců rozhodlo darovat rodinné předměty muzeím, jiní je muzeím na nějakou dobu propůjčí.
Ať už se podaří tyto předměty navrátit do rodin původních majitelů, nebo ne, může nás těšit, že se na oběti holokaustu a jejich potomky stále myslí a vzpomíná a že jsou tu lidé, kteří se i po desítkách let snaží napravit staré křivdy.
