Jak jsi došla k rozhodnutí, že budeš veřejně, jak to děláš ve svém nejnovějším komiksu Srdcovka, mluvit o svých milostných vztazích?

Pomohl mi odstup. Cítím mezeru mezi sebou a kreslenou hrdinkou, co vystupuje v komiksu. Navíc poslední scéna komiksu se v mém životě odehrála před šesti lety. Pokud bych čtenáři neodhalila své niterné postupy, pak bych po něm těžko mohla chtít, aby si z toho něco vzal. Pokud já čtenáři neukážu své bolístky, akce a reakce, traumata a výsledné chování, pak ho sotva mohu přimět, aby se zajímal o to, k čemu jsem došla.

Byla nějaká jedna rozhodující chvíle, kdy sis řekla, vytvořím komiks o tom, jak to mám s láskou?

Když jsme s Terezou Drahoňovskou (dnes Čechovou) udělaly komiks Bez vlasů, který zachycuje její život s alopecií, tak jsem najednou zjistila, že ono to jde – i v Česku můžu dělat autobiografické komiksy. Je to můj nejoblíbenější komiksový žánr, mám jich opravdu mnoho načteno a chtěla jsem jeden takový udělat už hodně dlouho. Když se zpětně kouknu na svůj dosavadní život, tak proces, jak se stavět ke vztahům, k lidem, beru jako jednu z nejsložitějších záležitostí ve svém životě, kterou se mi snad podařilo vyřešit.

Hledání klíče k lásce pro tebe znamenalo odemknout v komiksu i traumata, která jsi ve vztazích prožila. To jsi byla odhodlaná udělat hned na začátku?

Ne. Na začátku jsem chtěla udělat komiks o hledání lásky a jednom toxickém vztahu. Ale abych byla schopna vysvětlit, jak k tomu všemu došlo, musela jsem přidat hodně souvislostí ze svého dětství a dospívání. A skoro až nakonec jsem se rozhodla přidat kapitolu, kde jsem popsala, jak jsem byla zneužita skautským vedoucím. 

Z komiksu Štěpánky Jislové Srdcovka, který letos v září vydalo nakladatelství Paseka.

Bylo to poprvé, kdy jsi o sexuálním zneužití veřejně promluvila?

V komiksu určitě. Dříve jsem se o tom pokoušela mluvit více nebo méně úspěšně s kamarády a terapeuty.

Jak dlouhá byla tvoje cesta mezi tím vůbec to někomu říct a zveřejnit to?

Nejtěžší bylo svěřit se někomu poprvé. Když jsem překonala tu zeď a promluvila, pak už sexuální zneužití vystoupilo z mého vnitřního světa. Podle mě se to netýká jen traumatu způsobeného sexuálním násilím, ale obecně traumatu - když se přetaví do slov, tak získá na konkrétní podobě a dá se i uchopit, ale když zůstává jen v myšlenkách, v kapsách z emocí, tak se s tím člověk těžko vyrovnává. Nevím, jestli bych doporučila každému, aby s tím šel ven veřejně, ale mně velmi pomohl proces převyprávění, protože mám nad tím narativem kontrolu a zároveň se ta vzpomínka rozpadla do více střípků, které jednotlivě nejsou tak hrozné jako celek.

Z toho, jak to popisuješ v komiksu, není zřejmě, jestli ses tenkrát svěřila nějakému blízkému dospělému, například matce.

Ne. Svěřila jsem se až psycholožce po pokusu o sebevraždu, ale nejsem jistá, jestli jí tenkrát vůbec došlo, co se jí mezi slzami snažím říct. Nebyla to zrovna naslouchající profesionálka. 

Přitom jsi toho skautského vedoucího dokázala konfrontovat s tím, co ti udělal. To bylo na dospívající dívku odvážné.

Zpětně to vnímám až kontraproduktivně. Do oddílu jsem chodila od svých šesti let jedenkrát týdně, jednou měsíčně jsme jezdili na výpravy a o prázdninách na tábory, byl to skoro celý můj svět a vedoucí v něm byl opravdu vzor. Půjčoval mi DVD s filmy od Mijazakiho nebo fantasy knihy. Měla jsem v oddílu snad všechny přátele, nemohla jsem ze dne na den vše opustit proto, jak se ke mně zachoval. Takže jsem na jeho chování musela reagovat, bylo to stále zpřítomňované. Zpětně tu nutnost reakce vnímám jako negativní, protože tím, jak měl nade mnou věkovou a intelektuální převahu, tak moji reakci samozřejmě manipuloval. 

Autobiografický komiks Srdcovka ukazuje, co vše utváří naši představu o intimních vztazích, a jak složité může být se z ní vymanit.

Kolik ti vlastně bylo let, když se to stalo?

Šestnáct a byla jsem dost specifická puberťačka. Okolí si myslelo, že jsem vyspělá, protože jsem skoro nemluvila, přišla jsem jim přemýšlivá, ale já se komunikovat hlavně bála. O vztazích, sexu, vlastním těle jsem toho věděla hodně málo. Doma s mámou, která byla samoživitelka, sexuální výchova spočívala v knížce, kterou jsem dostala.

O tátovi, který s vámi nežil a po jehož pozornosti jsi toužila, je toho v komiksu poměrně hodně, naopak o mámě zase tolik ne. Četla už Srdcovku?

Táta je po smrti. S mamkou dnes máme pěkný intenzivní vztah. Komiks už si přečetla, ale na hlubší rozhovor o Srdcovce ještě nenazrál čas. 

Když ses pokusila o sebevraždu, věděli tvoji blízcí, že to má souvislost právě s tím, co se stalo v oddíle?

Ne. Byla jsem úzkostná teenagerka, která měla sklony k depresím. Takže si to máma a okolí vysvětlovalo spíš takto.

V komiksu se přímo vymezuješ proti tomu, aby Srdcovka byla nazývána autofikcí, aktuálně rozšířeným žánrem především v literatuře. Proč jsi měla potřebu to takto explicitně vyjádřit?

V Srdcovce se jen neinspiruji svými zážitky a vzpomínkami na vztahy, ale zveřejňuji pro mě bolestné a podstatné věci. Přestože si zachovávám odstup, jak jsem říkala na začátku, svěřuji se také s pro mě velmi bolestnými věcmi. Nechci, aby je někdo považoval za fikci, a mám pocit, že přesně to se u čtenářů děje, když slyší slovo autofikce, a pak danou výpověď neberou tolik vážně. V případě Srdcovky se určitě jedná o autobiografii.

V komiksu jmenuješ řadu věcí, které ovlivnily tvé dětství a vytvořily představu o intimních vztazích. Co to především bylo?

Na jednu stranu to byly vlivy zvenčí, jak vypadaly milostné vztahy ve fikčních literárních a filmových světech, a jak jsem vnímala, že média hodnotí ženy a jejich vzhled. Z toho jsem si vzala, že láska je nedosažitelná, protože ji mohou získat jen nádherné ženy z lesklých magazínů, ale také, že je nutná k přežití a je důležité o ni usilovat. A na druhou stranu to byl můj přístup ke vztahům, který se utvářel podle toho, jak ke mně přistupovali rodiče, jejichž očekávání jsem chtěla naplňovat. 

Když jsem Srdcovku četla, říkala jsem si, že jsi jako autorka velice disciplinovaná. Máš nějakou hypotézu, a to, že jsi uvízla v toxickém vztahu proto, jak, čím a kým byly tvé vztahy utvářeny v dětství a dospívání, a tu důsledně analyzuješ a nakonec přicházíš s řešením. To musela být velká práce nejen umělecká, ale také na sobě. Jak to probíhalo?

Abych mohla uchopit všechna témata, která se tam objevují, šikanu, sexuální násilí, genderové stereotypy, vztahy s rodiči, nepřítomnost otce, randění přes Tinder a další, musela jsem si vytvořit strukturu, aby se komiks nerozpadnul. Témata jsem si vypisovala, abych po tom, co jsem nějaké téma nastínila, jsem se  k němu nezapomněla zase o několik stránek dál vrátit. V tom je ten scénář hodně technický. A co se týká toho, jak jsem se k tomu dopracovala vnitřně, tak jsem dlouho hledala tu správnou pomoc. Vyzkoušela jsem řadu psychologů a terapeutů a vůbec jsem na sobě hodně pracovala.

Takže terapeut tě navedl k uvědomění, že od vztahu mezi dítětem a rodiči se odvíjí jeho vztahy v dospělosti?

Bohužel ne. Změnila jsem prostředí. Z náročného gymplu jsem po maturitě zamířila na vysokou uměleckou školu a konečně jsem dělala to, co mě bavilo, a potkávala jsem se s lidmi, se kterými jsem si měla co říct. Jenže tehdy se taky přidal alkohol, protože k vysokoškolským večírkům patří, a vše nabralo na obrátkách včetně vztahů. Alkohol mi pomáhal se seznamovat, komunikovat a nakonec i fungovat ve vztahu, který byl toxický, a tehdy jsem dospěla k tomu, že takto žít nechci.

Vztah s Michalem a pochopení, proč byl toxický, je leitmotivem komiksu. Byla jsi tehdy jediná ve svém okolí, kdo takto do hloubky své vztahy řešil?

Asi ano. Zároveň moc jsem to lidem ve svém okolí neuměla vysvětlit. Přestala jsem pít, a tím se i pohybovat ve stejné partě lidí. O vztazích jsem hodně četla, chodila na terapii a nakonec jsme s Michalem pochopili, proč se navzájem tak zraňujeme.

Komiks je Michalovi nejen věnován, ale také jsi tam zahrnula jeho perspektivu. Spolupracoval s tebou na komiksu?

Hodně jsme spolu o tom mluvili. V těch scénách má Michal určitě spoluautorskou účast. Někdy bylo potřeba doplnit nějaké téma, dovysvětlit něco a pak jsem se ho přímo ptala, jestli nemá vzpomínku, kterou bych mohla použít. Chtěla jsem tam i tu druhou perspektivu, protože jsem přesvědčena, že když je člověk lapený v toxickém vztahu, pak za to vždy můžou oba dva, a zároveň jsem nechtěla podporovat stereotyp, že ženy jsou vždy oběti.

Poslední dobou zaznívají názory, že trauma má snad každý a slovo jako takové je nadužíváno zvláště mladými lidmi. Co si o tom myslíš?

Mám pocit, že téma traumatu rezonuje ve společnosti jako kyvadlo a zrovna jsme v tom druhém extrému, kdy o tom, o čem se ještě nedávno skoro nemluvilo, se mluví hodně. Nemyslím, že je to trvalý ani škodlivý stav. 

Na druhou stranu pomohla ti celková proměna společnosti, kdy se o traumatech, a zvlášť těch způsobených sexuálním násilím, více mluví v jejich zpracování?

Proměna ještě trvá, ledy se sice pohnuly, ale u konce ještě nejsme. Moje největší motivace spočívala v tom, že jsem si uvědomila: když to neodvyprávím tady, tak už nebudu mít příležitost. Zároveň je to dílek celé skládačky. Bez popisu toho, jak sexuální zneužití ovlivňuje schopnost navazovat vztahy, budovat si k druhým důvěru a prožívat fyzično, by knížka o lásce nebyla kompletní. A sehrálo v tom roli také to, že se mi vůbec nelíbilo, jakým směrem se ubírá debata Morštajnová versus Toybox o knize Les v domě, kterou tehdy hořely sociální sítě. O validitě nařčení z plagiátu ani možnostech inspirace a rešerše teď nemluvím. Zklamalo mě, jak se to řešilo hlavně v právní rovině. Pokud produkuji knihu o incestním sexuálním zločinu, a tím pádem do určité míry edukuju, ale taky profituji z tabuizace a traumat obětí, je nutné reagovat s mnohem větší empatií. Mě to vysílalo zprávu, že důležité jsou peníze z prodeje knih, ne problematika jako taková, ačkoli si myslím, že podobnosti mezi knihou a osudem jsou minimálně sporné. Červená kapitola ze Srdcovky je mým příspěvkem ke zpracování tématu, hlasem do debaty.

Ty sama jsi tedy přesvědčena, že trauma můžeš překonat?

Ano, a člověk může žít plnohodnotný život bez neustálého dívání se na svět kolem sebe prizmatem traumatu. Pořád to ale neznamená, že došlo k nějakém cestování v čase a že se to odestálo. To nejlepší, čeho může člověk dosáhnout v tom ozdravném procesu, je, že se na trauma bude dívat jako na zápis v kronice a nebude na ně mít emoční reakci. Existovat ale trauma bude dál, je možné, že se s nějakou stresovou situací nebo v nějakém životním období opět vynoří, že budou zůstávat nějaké střípky, které bude potřeba řešit. Představuju si trauma jako kruhy na vodě, kterými jsem se musela propracovat, ale nemají středový bod, kam, když dojdu, bude vše smazáno. 

Splňuje Srdcovka pro tebe tu podmínku konfrontace s pachatelem (bez ohledu na to, jestli si knihu přečte, nebo ne), která se přeživším doporučuje, aby se vyrovnali s traumatem?

Ano. Tím, jak to v mém případě nebylo nikdy veřejně odhaleno a řešeno, je to pro mě způsob, jak se domoci spravedlnosti, je to pro mě zadostiučinění. Trpěla jsem tím, že člověk, který mi pořád dokola opakoval, jak mu na mě záleží a je do mě zamilovaný, nebyl ochotný uznat bolest, co mi způsobil. Otáčela jsem to proti sobě, myslela jsem si, že vše asi špatně vysvětluji, místo toho, aby mi došla absurdnost počínání. Nicméně myslím, že spoustě lidí může stejně jako mě pomoci, když dojde k validaci, a mluvit o tom veřejně je jeden ze způsobů, jak jí dosáhnout.

Foto: Adriána Vančová