Vaše organizace se dlouhodobě věnuje osvětě v oblasti duševního zdraví. V čem je rozdíl oproti situaci před pandemií?
Pandemie „pomohla” v tom smyslu, že začalo přibývat osvěty v oblasti duševního zdraví a více se otevírá diskuse o duševním zdraví. O obtížích se daleko více mluví právě proto, že nárůstem získaly na urgenci. Ozývají se nám zástupci škol a dalších institucí, že mají zájem o naše diskuze a workshopy. Některá témata rezonovala před pandemií a jsou stále aktuální. Například téma identity se probírá zhruba posledních pět let. Pandemie měla vliv na to, že se u mladých zvyšuje pravděpodobnost některých duševních onemocnění, zároveň přispěla ke znejistění obyvatel, které pak má jednoznačně své následky.
Již před lety byly dlouhé čekací lhůty k dětským psychologům a psychiatrům. Nyní je situace ještě horší. Co radíte rodičům, kteří potřebují řešit akutní problém dospívajících?
Na začátku jim především vysvětlujeme, jaké jsou varovné signály, aby včas rozpoznali, že se s jejich dítětem něco děje. Ptáme se, co to znamená, když říkají „moje dcera nebo můj syn je smutný“. Jak se to projevuje? Jak dlouho to trvá? Jsou ty projevy smutku stále stejné? Pokud rodič dlouhodobě ignoruje tyhle varovné signály, pak se postupně dostane do situace, kdy už není čas na prevenci, ale je třeba „hasit požár“. A to pak nastane přesně ten moment, kdy zavolají na dětskou psychiatrii a zjistí, že první volný termín mají až za půl roku. Kdyby ale začínali u varovných signálů, možná by na dětskou psychiatrii nemuselo dojít.
Možná prostě netuší, kam jinam se obrátit?
To se právě snažíme změnit, protože je tu hodně rozmanitá nabídka pomoci – od pedagogů*žek přes školní psychologii nebo vedoucí volnočasových kroužků, kam chodí většina dětí, až po sociální služby, které nabízejí psychosociální oporu. Rodiče se mohou také přihlásit do našich kurzů, kde se věnujeme duševnímu zdraví. Další podporu nabízejí neziskové organizace jako například Locika, SOFA a mnoho jiných. Kromě toho existují nejrůznější aplikace, jež si můžete zdarma stáhnout do mobilu a průběžně vyhodnocovat psychickou pohodu. Jsou tam také praktické rady, jak poskytnout podporu vašim blízkým, kteří mají problémy v oblasti duševního zdraví.
Součástí výzkumu, kterého se zúčastnilo 400 respondentů ve věku 12 až 19 let, byla série otázek, zda si mladí umí říct o pomoc. Co jste zjistili?
Až 70 % dětí se bojí říct si o pomoc ze strachu, že budou odmítnuty a nevyslyšeny. Právě na tento komunikační problém upozorňuje náš nový spot a nová kampaň „Poslouchejme děti, když na nás mluví“. Chceme vytvořit sérii karet, které mohou pomoci v tom, jak poslouchat děti, když s námi mluví. Karty vytvořili experti a expertky na dětské duševní zdraví tak, aby umožnily dětem cítit se bezpečně a svěřit se s malým i velkým trápením. V rámci výzkumu jsme zjistili, že je velký rozdíl mezi tím, když mladí řeší vlastní problémy nebo problémy kamarádů. Vlastní obtíže zlehčují, zato pro kamarády se snaží vyhledat pomoc. Máme program, který jsme nazvali „Není to úplně v pohodě“ podle toho, jak mladí mluví o tom, co je trápí. Když říkají: „Někdy nemůžu spát,“ v reálu to znamená, že třeba pět dnů nespí víc než tři hodiny. Většinou si nechtějí připustit, že jsou problémy nad jejich síly. A to přímo souvisí s tím, jak je duševní zdraví vnímané ve společnosti. Pokud se říká, že mít duševní onemocnění je projev slabosti, tak asi nechcete mít nálepku duševně nemocný…
A pak jsou tu komentáře, že mladí jsou jako sněhové vločky…
Nedávno jsem byla na mezigenerační diskuzi o duševním zdraví. Debatovali jsme o tom, že každá generace se s něčím potýká. Jinak přistupuje k tomu, jak o problémech mluví nebo nemluví. Současní mladí zažili během krátké doby pandemii, energetickou krizi a do toho dva válečné konflikty. Možná jsou v něčem vnímavější nebo odlišní než generace jejich rodičů nebo prarodičů (což by nás nemělo překvapovat), ale hlavní rozdíl je podle mě v tom, že si umí velmi dobře představit, jaký dopad bude mít určité jednání. Chtějí se daleko více podílet na tom, jak má naše planeta vzkvétat. Chtějí být spolutvůrci a spolurozhodovat o tom, co se bude dít. Ne nadarmo věnovala Evropská unie mnoho energie do mladých, kteří chtějí participovat na politickém rozhodování.
Během výzkumu jste se ptali také na to, komu se dospívající svěří, když něco řeší. V pubertě asi moc nemají důvěru v rodiče?
Nenazvala bych to hned nedůvěrou. Hodně mladých lidí se v tomhle období zdravě vymezuje vůči rodičům. Hledají sami sebe a samozřejmě to dělají ve spojení s někým nebo proti něčemu, co je jim blízké – s rodinou. Většina menších dětí se chce svěřit rodičům, u starších je číslo menší, ale ne malé. Hodně o tom ale rozhodují dvě věci: jaká je v rodině atmosféra a jak se tam mluví o duševním zdraví. Pokud doma nic neřeknou, pak se snaží komunikovat o svých problémech s někým jiným mimo rodinu. Jenže často mají pocit, že jim nikdo skutečně nenaslouchá. Nechtějí zavolat na linku důvěry nebo zajít za školním psychologem. Obávají se, aby odborník*ice nekontaktoval rodiče a nevznikl další problém.
Zaujalo mě, že 40 procent dětí chápe, proč je důležitá pomoc odborníků, ale zároveň mají obavy se na ně obrátit. Proč je v tom takový rozpor?
Děti si skutečně myslí, že experti jsou užiteční, ale zároveň jim nedůvěřují. Dejme tomu, že se svěří třídnímu učiteli a ten řekne „Ať mi zavolá tvoje máma!“ nebo během diskuze se školním psychologem zazní „Já bych to s tou identitou nepřeháněla!“. Když je vám šestnáct a řešíte, zda jste queer, tak vám tohle zrovna moc nepomůže. Hodně nás v průzkumu zaujalo, že děti a mladí si nejsou jisti tím, co je anonymní a není. Obávají se, že odborníci o jejich obtížích budou někde mluvit.
Častou příčinou psychických obtíží je kyberšikana. Mnozí rodiče dlouho netuší, co jejich děti trápí. Jak se tomu dá předcházet?
Většinu rodičů popuzuje, kolik času děti tráví na internetu. Neustále jim říkají: „Vypni to!“ S tímhle přístupem se mezigenerační dialog vést opravdu nedá. Ostatně výsledky výzkumu organizace Replug me ukazují, že skoro 80 % dospělých se nezajímá o to, co děti v online prostředí dělají. Ač by chtěly mluvit o tom, co je baví na internetu a proč, tak rodiče tomu nejsou naklonění. Vlastně tomu i rozumím. Taky jsou pro mě videa, která děti sledují, těžko pochopitelná. To, že něčemu nerozumím, ale neznamená, že tomu nemohu věnovat pozornost. A když se děti dostanou do problémů kvůli kyberšikaně, pak těžko půjdou za rodiči, protože moc dobře vědí, jaký k tomu mají postoj.
Čím to je, že je duševní zdraví stále stigmatizované, navzdory tomu, kolik bylo a dodnes je osvětových kampaní?
Zatím neexistují studie, které by průběžně zkoumaly, jak se mění nebo nemění postoje naší společnosti k duševnímu onemocnění. Loni jsme měli výzkum, kde jsme se ptali rodičů, zda by jim vadilo, kdyby jejich dítě chodilo do školy s někým, kdo trpí duševním onemocněním. Skoro padesát procent rodičů bylo proti nebo uvedli, že by si to museli rozmyslet, což je opravdu hodně vysoké číslo. Pedagogických sborů se ptáme opakovaně, zda si myslí, že vyučující může být dobrým pedagogem*žkou, pokud má duševní obtíže. Ani tady se neposouváme tak výrazně, jak bychom si přáli.
Možná jde o to, najít balanc mezi tím, jak moc pomáhat?
Určitě se povědomí o duševním zdraví zlepšuje, ale zatím stále není dostačující. A to nevytváří bezpečné prostředí pro to, abychom se někomu svěřili či své obtíže pojmenovávali a hledali oporu v blízkosti, kde obvykle chceme začít. Vždyť jak většinou reagují naši blízcí, když se jim svěříme? „Jééé, ty toho naděláš!“ nebo „Tak s tím něco udělej! Změň práci! Rozejdi se s ním! Nekoukej furt do toho mobilu!“ Ano, tohle všechno mohou být správná řešení, ale cesta k nim nevede přes zaručenou radu od blízkého, když hledám pochopení. Blízký má pomoci přijetím a říct něco v tom smyslu: „To je mi líto, to musí být náročné. Jak ti můžu pomoct? Co bys potřeboval*a?“ A také musíme být trpěliví. Však ani když chodíme na terapii, tak asi nenajdeme řešení během prvního sezení.
Foto: archiv Nevypusť duši
Převzato, na portálu HATEFREE vyšlo 30. listopadu 2023.
