Workshopy Posilovny sebevědomí byly pro ženy ve věku 18 – 29 let. Proč jste se zaměřili právě na mladou generaci?
Dlouhodobě organizujeme přednášky a workshopy pro aktivní političky, kde sdílejí své zkušenosti a postřehy z praxe. Tentokrát jsme ale chtěli motivovat mladé ženy, které teprve zvažují, že by vstoupily do politiky nebo se chtějí nějak jinak angažovat ve veřejném dění. Zorganizovali jsme sérii třídenních setkání tzv. Posiloven sebe(vědomí) po celém Česku. Záměrně v našem itineráři chyběla Praha, protože si myslíme, že je potřeba posílit sebevědomí žen v regionech, kde nemají tolik příležitostí setkat se s někým, kdo už v politice nebo v občanském aktivismu něco dokázal. První akce se konala v Teplicích, pak v Ostravě, v Nové Roli u Karlových Varů a poslední v Hronově.
Co účastnicím brání, aby se zapojily do veřejného dění?
Většinou uváděly víc důvodů, například popisovaly, že ve svém okolí neznají nikoho, s kým by mohly spojit síly a začít něco organizovat. Z diskuzí také vyplynulo, že mají nižší sebevědomí, protože necítí dostatečnou podporu například v rámci rodiny nebo ve škole. Snažili jsme se je motivovat mimo jiné tím, že měly možnost promluvit se ženami, které už profesně ledacos dokázaly. Pozvali jsme například novinářku Kateřinu Kadlecovou, občanskou aktivistku Ilonu Rozehnalovou nebo novinářku Zuzanu Rejchovou, která pochází z Karlovarského kraje, řadu let pracovala v Praze v Radiu Wave, ale před časem se vrátila do rodného kraje. Na jejím příkladu jsme chtěli ukázat, že lze být aktivní nejen v Praze, ale i v regionech.
Součástí akce bylo také školení Moderní sebeobrany manželů Houdkových. V čem spočívá jejich metoda?
Pavel Houdek a jeho žena Jasmína se zaměřují hlavně na prevenci, aby ženy dokázaly včas odhadnout situaci a předejít momentům, které pro ně mohou být potenciálně nebezpečné. Hodně se během školení probíralo, jak nebýt obětí jakékoliv formy násilí. Čas od času slýchám ve veřejném prostoru názory žen, které se podivují, proč se jiné ženy neumějí ubránit, když je například slovně nebo fyzicky někdo napadne. Říkají například: „Tak si to přece nenechám líbit a pořádně ho usměrním! Nebo mu jednu vlepím!“ Jasně, některá žena je dostatečně rázná a umí ten útok hned odrazit, ale jiné jsou prostě introvertnější a nedokážou si takhle rychle poradit. To ale neznamená, že jsou slabé a neschopné. Dejme tomu, že jim někdo sprostě nadává v tramvaji. V tu chvíli jsou natolik „zamrzlé“ – konsternované tím, co se děje, že nevědí, jak pohotově reagovat. Teprve až když jsou někde v bezpečí, tak je napadne, co mohly udělat. A přesně tyto situace ženy nacvičovaly v rámci zmíněného školení.
Jenže na to asi jednorázový trénink úplně nestačí…
Naučit se tento typ sebeobrany je opravdu dlouhodobý proces. Ženy si tuto metodu vyzkoušely v rámci našich workshopů, ale kromě toho jsme pro ně připravili také zápisníky, kam si zaznamenávají, kdy se jim co stalo a jak reagovaly. Na závěrečné diskuzi po skončení všech regionálních Posiloven sebe(vědomí) jsme se setkaly v Praze. Bavily jsme se o tom, co mají v zápisnících a mnohokrát zaznělo, že až díky tomu průběžnému dokumentování situací si uvědomily, kolikrát se jim stalo něco nepříjemného a jak tomu dokázaly vzdorovat.
Důležitou dovedností pro prezentaci ve veřejném prostoru je umění diskuze. Učí se už na školách, jak efektivně debatovat?
Nemám přehled, jak na které škole, ale v obecné rovině určitě lze říct, že mladým ženám už nedělá takový problém vést konstruktivní diskuzi jako například ženám 50+, které ještě nezažily systematickou přípravu na to, jak vystupovat ve veřejném prostoru. Současné ženy okolo dvaceti už nemají problém se ozvat, pokud se jim děje nějaké bezpráví. V rámci všech našich Posiloven sebe(vědomí) nás hodně překvapilo, jak často mladé ženy popisovaly sexismus, který zažívaly na základních nebo středních školách. Tak nějak jsme doufali, že už se tohle neděje příliš často.
Co konkrétně ženám vadilo?
Účastnice mluvily například o tom, jaké měli učitelé nevhodné poznámky na jejich vzhled nebo oblečení, ale také komentáře, které se týkají obecně žen. Jedna účastnice nám vyprávěla, že její učitel pronesl větu: „Tohle je jediná žena v dějinách, o které stojí za to, se zmínit.“ Další diskutující vzpomínala na situaci, kdy si potřebovala opravit známku, a učitel ji zesměšňoval před celou třídou. Diskutující se shodly na tom, že mělo smysl jít za vedením školy a oznámit, co se stalo. Jenže byly zklamané, když nedošlo k nápravě. A důvod byl například ten, že „učitelů je ve školství málo, tak je přece nevyhodíme!“
Na motivy jednotlivých příběhů účastnic workshopů vzniklo představení Divadlo utlačovaných. Kdo se do něj zapojil?
Byla to jednorázová interaktivní performance, kde jsme zakomponovali některé situace, které se probíraly v rámci Posiloven sebe(vědomí) a společném síťovacím setkání v Praze. Profesionální herci a herečky zahráli scénku inspirovanou skutečnými událostmi a kdokoliv z publika se mohl přihlásit a říct, jak by zareagoval na ten konkrétní problém. Například jedna účastnice se takhle zapojila a otevřela diskuzi o tom, proč je velmi problematické, když má vztah pedagog se studentkou. Nejen, že to je nerovná pozice pro tu ženu, ale také to může mít dopad i na její budoucí osobní či pracovní život.
Součástí vašich akcí je také debata o nejrůznějších formách manipulace. S čím se ženy nejčastěji potýkají?
Vycházíme z konceptu pěti dominačních technik, které definovala norská sociální psycholožka a politička Berit Ås. Koncem 70. let ho prezentovala široké veřejnosti. Tehdy ještě nebylo úplně běžné, aby se ženy zapojovaly do politického dění. A pokud do politiky vstoupily, pak se setkávaly s různými formami manipulace. Berit Ås si začala všímat, jak muži s ženami manipulují. Vypozorovala pět technik – jednou z nich je například zneviditelňování, kdy probíhá politická debata a muži záměrně ignorují, že se ženy chtějí zapojit do diskuze. Další je zesměšňování a nejrůznější sexistické poznámky nebo je to něco, co má zřejmě vyznít jako kompliment, ale v reálu to staví ženu do role outsidera. Například když politik řekne, že „žena je jako růže mezi trním“, co tím ten muž v reálu sděluje? Že žena je hlavně od toho, aby zdobila a její názor není podstatný?
Téma různých forem sexuálního násilí se v uplynulých měsících řešilo na několika univerzitách po celém Česku. Zdá se, že aspoň v tomto prostředí už dochází ke změně.
Téměř před patnácti lety jsem byla členkou akademického senátu na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. Vzpomínám si, jak bylo obtížné vůbec téma sexuálního obtěžování či dokonce násilí otevřít v akademickém prostředí. Naštěstí ale přibývá ombudsmanů a ombudsmanek, kterým se mohou studující svěřit, pokud se děje něco nevhodného. Asi bylo potřeba, aby se konečně otevřela veřejná diskuze o konkrétních kauzách. Jsem ráda, že se o nich mluvilo nejen v akademickém prostředí, ale také v médiích. Přibývá novinářů a novinářek – především mladší generace – kteří chápou, proč je důležité tyto kauzy medializovat a detailně popsat, co je systémově špatně a jak se má tento problém řešit. Nedávno jsme spustily kampaň #nejsivtomsama, jejímž cílem je ukázat, že se (mladé) ženy setkávají s různými formami útlaku a manipulace. Ženy, které toto zažily, mohou anonymně sdílet svou zkušenost zde. Příspěvky jsou pak zveřejněny na Instagramu a Facebooku Fóra 50 %.
Čím si vysvětlujete, že se tento problém řeší až nyní?
Problém sexualizovaného násilí se v Česku průběžně probírá už od 90. let, ale mnohdy diskuze končily takovým tím absurdním tvrzením, že feministky jsou přecitlivělé nebo dokonce bláznivé a vadí jim snad i to, když jim muž podrží dveře. Tady ale přece vůbec nejde o to, kdo vám podrží dveře nebo pomůže do kabátu, ale rovnocenné chování k ženám. Když v Americe začalo hnutí Me Too, tak v Česku opět zaznívalo, že to je nějaký výmysl hyperkorektních feministek, který v našem prostředí rozhodně nemá co dělat. Až teprve kauza Feri nebo Cimický téma sexualizovaného násilí naplno otevřela a začala se tím zabývat nejen média, ale také široká veřejnost.
Nedávno jste organizovali workshop pro veřejně aktivní ženy, které se setkávají s verbálním i fyzickým násilím kvůli své práci. Jak se s ním vyrovnávají?
Všechny účastnice této akce z řad političek, novinářek, akademiček a občanských aktivistek potvrdily, že hranice mezi online a offline světem je velmi tenká. Lidé jim všemožně nadávají nebo dokonce vyhrožují na sociálních sítích. Někdy to může eskalovat až do momentu, kdy se na internetu zveřejní adresa té dané ženy. Pak už je jen krok k tomu, aby došlo k osobnímu útoku… Novinářky tvrdí, že každý článek, kde se věnují například tématům genderu nebo rovnocenným právům žen, musejí mnohem víc zvažovat, než kdyby psaly například o kultuře. Pokud se věnují výše zmíněným tématům, pak téměř okamžitě po publikování textu čelí „pranýřování“. Lidé jim nadávají nejen kvůli obsahu článku, ale také sexisticky komentují vzhled novinářky nebo jí vyhrožují znásilněním či zabitím. V rámci workshopu zazněl i příběh novinářky, kterou stalker pronásledoval přes internet i osobně. Výhrůžkám a osobním útokům čelí také novináři, ale málokdy to u nich přejde až k tomu, že jim někdo píše, že je znásilní a vyvraždí jejich rodinu, což se děje právě ženám – novinářkám.
Foto: Archiv Fóra 50%
