„Český znakový jazyk se rozvíjel zejména tam, kde byl používán, kde se setkávali neslyšící, takže například můžeme zmínit první školu pro osoby se sluchovým postižením, která vznikla v roce 1786 v Praze. Ve 20. století byl po dlouhou dobu znakový jazyk ve školách zakázán, ale i přesto se mu podařilo přežít a v roce 1998 byl přijat Zákon o znakové řeči. V roce 2008 byl tento zákon změněn a upraven v zákon č. 384/2008 Sb. O komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob,” popisuje Aneta s tím, že základy pro znakový jazyk ale můžeme najít již v počátcích lidské komunikace, kdy se spolu naši předci dorozumívali pomocí posunků. 

Jazyk neslyšících bývá mnohdy nesprávně označován jako znaková řeč. Aneta však upozorňuje, že český znakový jazyk je plnohodnotným komunikačním systémem, který má vlastní gramatiku a syntax a není závislý na mluveném jazyce. Island se v roce 2011 stal první zemí na světě, která jej uznala oficiálním úředním jazykem. Vedle angličtiny a maorštiny je úředním jazykem také na Novém Zélandu a od března letošního roku i v Norsku. 

„Je to dobré především v tom, že se neslyšícím otevírají nové možnosti, jelikož je poté znakový jazyk používán ve školách nebo na úřadech. To, že je znakový jazyk uznán úředním, dává například úřadům a jiným institucím za povinnost, aby byl vždy přítomen tlumočník, což výrazně zlehčuje komunikační situace. Zjednodušeně se jedná o jakousi rovnoprávnost v komunikaci,” shrnuje Aneta.

Mýty se netýkají pouze jazyka, ale i samotných neslyšících. „Jedním z nich je například mýtus, že neslyšící nemohou řídit auto. Není to pravda, velká část osob se sluchovým postižením vlastní řidičský průkaz. Mají sice oproti většinové společnosti tu nevýhodu, že neslyší, ale na druhou stranu bývají jejich ostatní smysly mnohem vytříbenější, proto jsou neslyšící mnohdy nesmírně vnímaví, mají lepší vizuální a orientační smysl,” upozorňuje Alena, podle níž není výjimečné se setkat i s předpoklady, že neslyšící jsou kvůli svému hendikepu méně chytří a nemohou vykonávat některé činnosti či povolání. 

„Osobně bychom řekly, že je velmi málo činností, které neslyšící nemohou vykonávat, ale existuje stále spousta předsudků, že něco nemohou. Samozřejmě se mohou potýkat s komplikacemi v zaměstnání, kde je například třeba telefonovat, ale v dnešní době už je spousta možností, jak tyto situace obejít. Neslyšící mohou být profesionálními řidiči, mohou pracovat jako zdravotníci a podobně,” dodává Aneta. 

Pro někoho může být překvapením i to, že mnozí neslyšící milují hudbu. Jak vysvětluje Alena, vnímají ji pomocí vibrací. „Slyšící hudbu poslouchají, neslyšící hudbu cítí,” shrnuje. „Existuje také tlumočení hudby do znakového jazyka, což je i pro slyšící často velký zážitek. Nejde jenom o přetlumočení dané skladby do znakového jazyka, ale také o její procítění a vnímání celým tělem.”

Ve společnosti se o neslyšících nezřídka mluví jako o lidech s postižením. Mnozí z nich se ale proti tomu ohrazují. Necítí se být znevýhodnění a někteří nemají zájem ani o kompenzační pomůcky. „Můžeme zmínit dva pohledy na neslyšící, které se s tímto tématem pojí. Medicínský pohled nahlíží na neslyšící jako na jedince s postižením a jeho cílem je toto ,postižení’ napravit nebo alespoň zmírnit všemi dostupnými prostředky. Cílem je především dosáhnutí co možná největší integrace jedince do většinové společnosti,” zmiňuje Alena. „Oproti tomu pohled kulturní nahlíží na Neslyšící (zde s velkým N) jako na jedince s odlišnou kulturou a jazykem a tak je i přijímá,” doplňuje.

Autorky projektu (Ne)slyším do budoucna chystají rozhovory s neslyšícími, osvětové přednášky pro studenty základních a středních škol i podporu pomáhajících organizací výrobou a prodejem plátěných tašek. „Bylo by skvělé, kdyby se majoritní společnost s touto problematikou setkávala častěji a poté neměla problém například při prvním kontaktu s osobou se sluchovým postižením,” říkají. „Chtěly bychom také podpořit zavedení titulkování a tlumočení do znakového jazyka v televizi a médiích. Programy a filmy bez titulků a tlumočení jsou totiž často osobám se sluchovým postižením naprosto nedostupné. To by bylo skvělé do budoucna změnit,” uzavírají.

Foto: Archiv (Ne)slyším

Článek vyšel na portálu HATEFREE 1. listopadu 2021, oprášili jsme pro vás a vyndali z archivu.