Sousedé.cz
před 4 minutami
Parkujete své auto ve veřejné, respektive sdílené garáži bytového domu? Pak už jste možná někdy přemýšleli nad...
Partneři zpravodajství
Velikonoce jsou tak trochu jako Vánoce. Máme velká očekávání, setkáváme se s lidmi, které jinak moc nevídáme. A rozdělují nás představy o tom, jak je slavit. Největší diskuse se točí kolem pomlázky nebo polévání vodou. Co mělo mít kdysi „efekt zmlazování“, má pachuť násilí. Jak vykomunikovat změnu tradic v rodině, která věří na ty původní? Ptala jsem se Jasmíny Houdkové z projektu Moderní sebeobrana, která vás může naučit nejen, jak se ubránit násilníkům, ale i verbálně ustát své hranice.
Většinou už před Velikonocemi víme, jaký mívají obvykle průběh. A předem tušíme, kde to právě ve vztahu k tradicím může třeba v kruhu původní nebo partnerovy rodiny zaskřípat. Co s tím?
I když si s nimi nevíme vždycky rady, pravda je, že tradice většinou rušit nechceme. Vlastně je spíš chceme upravovat a zbavit toho, co do nich podle nás nepatří.
Nepatří do nich přemíra alkoholu. „Povinnost“ vycídit dům od podlahy až po střechu. Nepatří do nich ani hádky, nebo dokonce násilí a jiné překračování hranic. A to mi přijde důležité říct na začátku jakékoliv diskuse: že o tradice přijít nechceme, ale chceme zrušit to, co na nich vnímáme jako špatné. Vlastně chceme, aby se pomyslný vlk nažral a koza zůstala celá. Jenže to nepůjde bez debaty.
Co před takovou debatou musím nebo měla bych vzít v potaz?
Je jedno, jestli ji povedete s mámou, dědou nebo sousedem, ale počítejte s tím, že jsou to lidé, kteří vyrůstali celý život v tom, že je normální se polévat vodou, vypít půl litru slivovice a začít s tím v osm ráno… A teď potřebujete, aby věděli, jak to máte vy. Potřebujete jim říct: „Já mám tradice ráda, jen se mi nelíbí, když je někdo opilý a do něčeho mě nutí. Šlehání pomlázkou není zábava, je to ponižující.“
Bude to stačit?
Vůbec. Nikdo z nich nesmí mít pocit, že je obviňujete, takže je dobré pokračovat třeba: „Já vím, že zrovna vy se neopíjíte, ale teď mluvím o tom, co nemám ráda já.“ Je tedy důležité ošetřit ty, s nimiž mluvíte, jistotou, že nemluvíte o nich. A přesto jim říct, co cítíte a proč. Že je to třeba na základě zkušeností z dětství, kdy vás někdo sešlehal moc, vytáhl vás bez ptaní polonahou z postele a podobně.
Zvlášť pokud budete mluvit jako žena s jinou ženou, zkuste si uvědomit, že většina žen z jakékoliv předchozí generace bude mít možná podobné nepříjemné zkušenosti. Vlastně by s vámi mohly i souhlasit. Ale říkají vám přesto něco jiného. Něco, co slýchaly ony samy ve svém dětství: „Ale prosím tě, vždyť jsou to tradice. Ty naděláš, vždyť o nic nejde, to přežiješ…“ Je potřeba mít s nimi trpělivost. Protože ne každá babička nebo teta čte eduzin.cz nebo zná organizace Pod svícnem, Konsent nebo Moderní sebeobranu, které tato témata řeší novou optikou. To, že my už tuto osvětu vnímáme, je super, ale pojďme ji předávat dál s respektem. Jinak nám totiž stejně nikdo naslouchat nebude.
Jak byste tedy pokračovala v takové diskusi dál?
Vtáhněte je do toho, jak se cítíte. Klidně můžete říct: „Hele, ale ty to třeba možná taky znáš. Nestalo se ti někdy, žes nechtěla otevřít? Že ses fakt bála?“ A dost možná uslyšíte: „No jo, to znám!“ Pak se doptáte, jak se jí to líbilo. A ona zřejmě přizná, že nic moc. Jenže zároveň dodá: „Ale musely jsme.“ A pak vy můžete s klidem říct: „No vidíš, ale ono už to tak být nemusí…“
Co když pak i nadále stojím proti nepochopení, a přesto nechci, aby třeba má dcera zažívala, to, co oni považují za normální? Myslím navíc, že u starších generací funguje selektivní paměť, tedy ne každý přizná, že to, co bývalo kdysi, pro něj bylo těžké. Někdy mozek negativní věci vytěsní i zkreslí.
To je vlastně nějaká sebeobrana. Protože uvědomit si, že jsme si v minulosti nechali hranice překračovat, že nám bylo ublíženo, je bolestivé. Proto nám to mozek dělá. Nicméně to neznamená, že já před takovou selektivní pamětí couvnu z vlastního přesvědčení.
Po fázi vysvětlování a respektu už není čas na žádné změkčující „prosím“, ale na důraznost a stručnost. Protože lidé, kteří doteď nevnímali žádnou přátelskou debatu, opravdu musí vidět vaše hranice: „Mám to prostě jinak. Nechci, aby mě někdo vyšlehal pomlázkou. A dokonce ani symbolicky. Tradici darování vajíček ráda dodržím, ale ničím se mě nikdo dotýkat nebude.“ A pak si už jen stůjte za svým. I když se vás chystal vyšlehat děda, strejda nebo bratranec. A i když je pak skoro jisté, že vaše tvrzení budou znevažovat obvyklým: „Ježíš, ty přeháníš! A teď tím ještě naočkuješ děti. Bodejť by nebyly takový, když to slyší od tebe!“ Ani pak nevyjednávejte. Jen zopakujte: „Nechci,“ a tečka.
Umím si přesto představit, že ten, kdo hranice nastavuje, může nakonec skončit u výčitek svědomí, že tomu druhému – navíc často staršímu, svým oponováním ublížil… Jak s tím pracovat?
Podívejme se na to z té druhé strany. Co kdybyste se neozvala? Jak by to vypadalo? Všechno by zase proběhlo stejně. A znovu by to vám, dětem, komukoliv… ublížilo. Příště by vás to tam táhlo o dost méně, až byste nakonec přestali jezdit a přišli o kontakt právě s tou důležitou rodinou. Kvůli tradicím. Přitom vy o vztahy s nimi stojíte! Jen to musí být dobré vztahy. A takové snesou, když odmítnete vstávat v sedm na pomlázku. Mít dobré vztahy neznamená uhýbat. Naopak: zvlášť když chceme mít dobré vztahy, musíme si hranice hájit. Možná to mezi vámi bude chvíli zvláštní, ale dobrý vztah to přežije a zesílí. Když vztah nemá potenciál, aby byl dobrý, selže tak jako tak. Ať se ohradíte, nebo ne.
Uprostřed toho všeho dohadování bývají naše děti. Chceme, aby věděly, kam patří, kdo je jejich rodina. I proto se na svátky vracíváme tam, kde máme kořeny. Na druhou stranu mohou být rozpolcené z toho, že děda by je vzal na pomlázku, ale máma s tátou nechtějí…
Udělejte si prostor vysvětlit jim svůj náhled na věc. Popište jim, jak to vidíte vy, jak zbytek rodiny. A čím jsou větší, tím víc určitě platí, že se máte ptát i jich, co chtějí. „Chceš chodit s pomlázkou? Bezva, jen já s vámi tedy nepůjdu, já na to mám jiný názor.“ Nechte na nich, ať si vyberou.
Dokonce si myslím, že nevadí, když budou i u vaší případné výměny názorů s kýmkoliv. Tedy, pokud ji udržíte v mezích slušnosti. Je to totiž příležitost, jak se na tom, jak vy chráníte své hranice, naučí, že takto postupovat je správné. Kdyby vás viděly, jak na vás kdokoliv tlačí, a vy uhnete, naučí se to stejně tak. Spousta dospělých se mě na kurzu ptá: „Jak mám ošetřit děti, jak je mám naučit, aby byly silné?“ Odpověď je jediná: nejprve to naučte sebe. Jak uvidí jednat vás, budou jednou jednat ony samy.
Naučit je to je pro nás téměř povinnost, protože pokud chceme vychovat silnou a odolnou společnost, tak děti, které mají mít sebeúctu, tím pádem sebevědomí, musí tohle znát. A musí to znát od nás.
Co když v nich přesto po diskusi zůstane chaos? A nebudou vědět, ke komu se přiklonit?
Pak si je ještě vezměte stranou a dovysvětlete: „Víš, to jak babička říkala, že jí to šlehání pomlázkou nevadí, ona žila v jiné době, proto si někdy myslí jiné věci. A je v pořádku, že má jiný názor. My jen máme také svůj. Ale kvůli tomu není špatný nikdo z nás.“ Tím jim připomenete, že to i ony mohou udělat po svém.
A kdyby i přes diskusi a vymezení se pak děti začal do něčeho tlačit i přesto, že samy vyjádřily nesouhlas, tak pak je zase na nás, dospělých, abychom se za ně postavili a uhájili jejich bariéry: „Teď ti Anička řekla, že nikam jít nechce, tak ji do toho nenuť.“ Tak děti uvidí, že mají oporu v mámě či tátovi.
Možná by pomohlo obrousit hrany, kdybychom nabídli třeba prarodičům, aby místo hádek šli a dětem vyprávěli o tom, co pro ně Velikonoce znamenají, jak je jako malí žili oni… Odmítnutí tradic mohou vnímat jako odmítnutí rodiny, toho, kým oni jsou, z čeho vyrostli. Ale kdyby o tom mohli vyprávět, sdílet… Mohli by snáz pochopit, že tak to není.
Tohle je jedna z pokročilejších taktik moderní sebeobrany: odklonit problém jinam. „Babi, a co kdybychom neotevírali koledníkům, ale místo toho si povídali? Pojď, my budeme rádi, když nám bude vyprávět, co jsi na tom měla ráda!“ Nabídnout jinou aktivitu, jinou alternativu, určitě funguje. Nebo to zkuste ještě jinak: „My ty Velikonoce milujeme, ale víš, proč je milujeme? Milujeme tvého beránka, tvoji nádivku. A teď budeme s dětmi dělat velikonoční věnec, nechceš nám s tím pomoct? Nebo podívat se s námi na pohádky? Takhle bychom to rádi slavili my a bude fajn, když se přidáš.“ Nabídka jiného řešení umí opravdu dobře odklonit stres a napětí.
Bude fungovat jedna taková taktika na všechny?
Myslím, že tady je důležité říct ještě jednu věc. Když tu debatu přinesete a začnete si hájit své hranice, je vysoká pravděpodobnost, že v té společnosti, v tom rodinném kruhu, je víc takových lidí, kteří mají podobný problém s nastavenými tradicemi, jen nenašli sílu se zatím ozvat. Ale když uslyší vás, můžete je motivovat tak moc, že se nakonec ozvou také. Protože jim třeba zatím jen chyběla ta správná slova.
Správná komunikace vyřeší devadesát procent konfliktů. Když dodržíte zásadu jasného rozkazu, tedy: „Nechci!“ a budete to opakovat pořád dokola, uspějete. Nicméně počítejte s tím, že se budete muset bránit vícekrát. Bývá to náročné i nepříjemné, ale cíl to má jasný: uhájíte si osobní hranice. A to za to stojí.
Jasmína Houdek se svým mužem, Pavlem Houdkem, založila v roce 2015 Moderní sebeobranu. Dnes je najdete po celé ČR a SK a můžete se na nich naučit nejen obraně fyzické, ale také hájit si slovně hranice tam, kde vám je někdo překračuje. Společně vychovávají pětiletou dceru, která mimochodem, Velikonoce miluje. A vloni vydali knihu Moderní sebeobrana, která sesbírala už řadu ocenění a stala se bestsellerem. Je hrdá na to, že sebeobranu dostala do nadnárodních firem a do vyloučených lokalit.
Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na korektor@eduin.cz.
