Říkala jsem to v souvislosti s odmítnutím afghánských a syrských uprchlíků, kterých Česko nechtělo přijmout ani tisíce, ani stovky, ani desítky. To mě velmi bolelo. Naopak Ukrajince přijímalo bez počítání, tento přístup se mi líbil mnohem více. A hrdá jsem pořád. Přestože poslední dobou jsou více slyšet nesnášenlivé hlasy, stále je tu ukrajinských uprchlíků více než 300 000 a je o ně základně postaráno. O tom, že tak to má být nehledě na jejich původ, se vždy pobavím ráda a se všemi včetně nejzarytějších odpůrců přijímání uprchlíků. 

Ukrajinští uprchlíci zažili a snad i zažívají tu otevřenou českou náruč. Co jsi zažila ty, když jsi do Česka s rodiči a bratrem v roce 1993 přišla kvůli válce v bývalé Jugoslávii?

V 90. letech chvíli po sametové revoluci tu zrovna příliš cizinců nebylo. Ve třídě jsem byla jediná a spolužáci mě rychle začali brát za svou. Tolik se můj původ neřešil a příliš se o tom nemluvilo. Nikdo se mě neptal na mé zkušenosti válečného uprchlíka. Řada mých českých přátel pochopila, že takovou zkušenost mám až loni právě díky knize Sametový domov. Rodiče nepobírali sociální dávky, protože byly jen pro lidi se statusem uprchlíka, a ten jsme měli v Srbsku, ale tady už ho rodiče nechtěli. Takže začali pracovat, táta v hotelu jako recepční, máma v kuchyni. 

Co pro rodiče bylo tou poslední kapkou, že už si řekli, že v Sarajevu nemůžete zůstat?

Jsem ze smíšené rodiny, kořeny máme katolické, pravoslavné i muslimské. Nepatřili jsme nikam. Odcházení bylo postupné. Nejdříve poslali mě a bratra do Srbska a sami ještě zůstali, doufali, že se situace zlepší. Pak ale hrozilo, že zůstanou v obléhaném Sarajevu a už nebudou moci utéct. V Srbsku jsme žili u dobrých kamarádů, ale začali mít obavy, že je to nebezpečná situace pro nás i pro ně. Tu dobu si už dobře pamatuju, protože jsem si tehdy vedla deník. Mám jej dodnes a některé věci jsem použila v knize, kde si hlavní hrdinka Mája také začne psát záznamy.

Co udělala tvoje paměť s těmi nejhoršími vzpomínkami? 

Nejdříve jsem je vytěsnila. Potřebovala jsem čas, abych vše zpracovala. A ven se dostaly asi až prostřednictvím literatury. Přestože je Sametový domov fikce, částečně je autobiografická. Například příběh babičky je opravdu součástí naší rodinné historie. Znovu jsem si kvůli knize pročítala její dopisy, což bylo těžké, protože babička byla jednou z posledních obětí války. Byla zavražděna ve svém bytě. Táta našel její tělo až v masovém hrobě.

Nevracejí se ti tyto vzpomínky s každou uprchlickou vlnou?

Ano. Nebylo pro mě retraumatizující napsat o svých zkušenostech knihu, tam jsem je promítla už zpracované, ale vidět další ženu s dítětem utíkat, otevírá znovu staré rány. Každý automaticky říká, že válka je špatná, ale neví, jak zlé to opravdu je. Lidé si myslí, že přijde osvobození, konec války, Ukrajinci vyhrají, vše se zlepší, ale moje rodná země následky té hrozné zkázy pociťuje dodnes. Ani po 27 letech na tom Bosna a Hercegovina není dobře, skládá se ze dvou entit a napětí tam stále je.

Předpokládám, že ze začátku se chce každý vrátit. Kdy se to změnilo a došlo ti, že se nevrátíš?

Poprvé jsem se přijela do Sarajeva podívat chvíli po válce a bylo to úplně jiné město. Nepoznávala jsem to tam. Navíc naše rodina už byla rozeseta všude po světě a nebylo za kým se vrátit. Kromě jednoho dědy – a ten záhy po válce zemřel, a tety všichni utekli. Tehdy už jsem v Praze chodila na gympl, měla jsem tady své kamarády, zájmy a plány, nešlo se vrátit.

Slyšela jsi tehdy od Čechů „válka už skončila, tak kdy se vrátíte,“?

Pokaždé, když někomu došly argumenty, tak odpověď zněla, když se ti to tady nelíbí, vrať se. Stávalo se to hlavně rodičům, na úřadech, pokaždé když vyjádřili nějakou nespokojenost. Ale já jsem si to tolik nebrala.

Jak moc daleko nebo blízko sis tenkrát připadala od kultury své rodné země?

Byla jsem rozpolcená. Češi mi říkali, že mám balkánský temperament, a já jsem věděla, že podle balkánských standardů jsem v zásadě klidný člověk. Lidi z Balkánu by asi zase řekli, že jsem se počeštila. Postupně jsem si začala uvědomovat, že si můžu vybrat to dobré z obou kultur a vidět je s nadhledem. To je asi jedna z mála výhod.

Jak Čechy z toho nadhledu vidíš?

Jako skromné až šetřivé, třeba že se jídlo dojídá do posledního sousta. Tehdy jsem si říkala ty jo, jako by Češi zažili taky válku, a možná to tak pozitivně nevnímala, dnes si říkám, že to může být cesta k větší udržitelnosti. Opravdu mám ráda český humor, Cimrmana a jsem přesvědčena, že kultura v Česku v lidech nějak je: divadlo na každém rohu, babičky chodící do galerií, že Češi hodně čtou… I když mě během uprchlické krize štvalo, jak Češi podléhali dezinformacím, tak pořád obdivuju, že se umíme semknout. Přispět více než 100 milionů na nemocné dítě nebo poslat velkou finanční pomoc Ukrajině.

A je něco negativního?

Když třeba v Norsku potkám nějaké Čechy, tak jim říkám, že jim závidím, že se vracejí do Česka, a oni často odpovídají, že se vůbec netěší, protože tam zas budou nevrlí lidi. A to je pravda, v obchodě musíš skoro poprosit, aby ti něco prodali.

Vesna Evans podepisuje svou knihu Sametový domov, ve které převyprávěla svoji zkušenost válečné uprchlice v Česku. (Foto: Anna Šolcová)

Kdy sis uvědomila, že Česko je tvůj domov?

Až docela pozdě, když jsem na vysoké jela na Erasmus do Finska. Najednou mi došlo, že mi nechybí Sarajevo, ale Praha. 

Teď je to tedy tak, že tvůj mateřský jazyk je srbochorvatština, píšeš česky a máš české občanství, ale žiješ v Norsku?

Ano. Manžel je napůl Američan a napůl Nor, po studiích medicíny v Praze, přijal pracovní nabídku v Norsku, takže jsem se zase stěhovala. Jednou mě v Česku na nějaké debatě chtěli uvést jako norskou spisovatelku, to už jsem se jen smála. Pro dceru jsem psala takové osobní zápisky a něco z toho je srbochorvatsky a něco česky, taky jsem jí četla české pohádky. 

Když mluvíš srbochorvatsky, česky nebo anglicky, měníš se v těch jazycích?

Něco na tom asi bude, protože každý jazyk vede mluvčího trochu jinak. Ne, že bych se stávala jinou osobností, ale způsob vyjadřování se proměňuje. Srbochorvatštinu mám jako takový dětský jazyk, do čtvrté třídy základní školy už jsem totiž chodila v Česku. Formativní léta pro mě proběhla v češtině, nejvíc přátel mám v Praze. V Norsku se ani nesnažím moc společensky zapojovat, ale hodně jezdíme sem, jinak se mi po Praze stýská. Mám tady bratra, tátu. Rodinné vztahy jsou u nás pevnější nejen díky balkánským zvykům, ale i kvůli válce. 

Ta kniha je věnovaná tvým rodičům. Rozhovor děláme v restauraci, kterou rodiče založili. Jak dlouhá byla cesta uprchlíků k vlastnímu podnikání?

Začali podnikat velmi brzo, nejprve prodávali oblečení z Itálie, máma měla velmi podnikatelského ducha. Pak se ale trendy změnily a už to tolik nevydělávalo, tak někdy koncem 90. let si rodiče otevřeli tuto restauraci. Už na gymplu jsem sem chodila pomáhat. 

To, že jsi Česko takto přijala za své, je pochopitelné i vzhledem k věku, kdy jsi sem přišla. Jak to má zbytek rodiny?

Máma si to tady zamilovala. Jednou se mámy někdo v restauraci ptal, odkud je, a ona suverénně odpověděla: “Já jsem Pražanda!”. Táta se naopak chtěl vracet, stýskalo se mu. Brácha si zvykl a má to tady rád, ale bylo to pro něj, protože je o šest let starší, už složitější. V tom je velký rozdíl, když utíká dítě, nebo puberťák. Říká se, že ženy mají vše těžší, ale zrovna u uprchlíků si myslím, že to neplatí. Těžší to jako uprchlíci mají muži. Na dospívající kluky-uprchlíky společnost kouká jinak. Lidé přemýšlejí, jestli by neměl zůstat bojovat nebo jestli z něj nekouká nějaký průšvih, bůhví čím si prošel, a ta náruč už není tak otevřená jako pro ženy a děti. 

Od uprchlíků se také často očekává vděk. To je pro tebe v knize velké téma…

Jako uprchlík nemůžeš být podle mě vděčný za to, že ses kvůli válce ocitl v jiné zemi a jsi zcela vykořeněný. Nejraději bys byl přece ve své zemi, obklopený svou rodinou, přáteli, ve svém pokojíčku, chceš chodit na svou zahradu nebo do kavárny ve své uličce na kafe… Vděk v takové situaci nedává smysl. Člověk může být vděčný, že nezemřel, ale ta situace je smrti velice blízká, je to pokus o přežití, který uprchlík podstupuje třeba kvůli dětem. Vnitřně se uprchlík necítí zachráněný, ale pociťuje obrovskou nespravedlnost od života, protože se narodil tam, kde probíhá válka. 

Mluvili jste tehdy v rodině o tom, jak tu složitou situaci prožíváte?

Ne. Až teď nedávno jsme si začali povídat s kamarády z Bosny a Hercegoviny a s bráchou o tom, co se tenkrát dělo a jak jsme to vnímali.

Zvou tě na debaty do škol, abys mluvila a četla o své zkušenosti uprchlíka. Co dětem vyprávíš?

Ve spolupráci s Člověkem v tísni pořádáme debaty hlavně pro středoškoláky, kdy nejdříve čtu ze své knížky a pak se jich ptám, kdy podle nich končí dětství, co je to nespravedlnost. Teď poprvé jsem debatu zažila s převážně ukrajinskými dětmi a přemýšlela jsem, jestli jsem nebyla moc drsná. Říkala jsem jim, že se může stát, že už se nevrátí a musí být připraveni, že od Čechů uslyší, že se mají vrátit. Porovnávali jsme svoje zkušenosti, jak jsem to vnímala já, jak to prožívají oni.

Byl v tom nějaký zásadní rozdíl?

Já jsem ve třídě i ve škola byla sama, jich je mnohem více a mohou se vzájemně podpořit, také mají třeba hodiny češtiny navíc apod. Na druhou stranu přes sociální sítě k nim mnohem více doléhají projevy odmítnutí a nenávisti. 

Máš desetiletou dceru, ve stejném věku jsi už musela utíkat z rodné země. Druhý rok probíhá válka na Ukrajině, rozhořel se naplno konflikt mezi Palestinou a Izraelem. Jak jsi jí vysvětlila, co se děje?

Jak děti dokáží věci někdy jednoduše pojmenovat, položit jasnou otázku, zeptala se mě jednou dcera, proč má táta tolik fotek z dětství, a já ne. Vysvětlila jsem jí, že jsem musela opustit domov a mohla jsem si s sebou vzít jen to nejnutnější. Když jsem jí to popsala, shrnula to prostě a pravdivě: “Mami, to jsi musela být hrozně smutná." Na mě ale situace ve světě doléhá hodně intenzivně. Úzkost u mě pramení v tom, že si velmi dobře umím představit rány, které se jen tak nezahojí, a jizvy, které po válce zůstanou.

Foto: Archiv Vesny Evans

Na HATEFREE vyšlo 13. října 2023