Místní místním
před 12 hodinami
Podpořit, ne přehlížet. O potřebě systémového řešení bezdomovectví.
Konference k tématu se koná 19. prosin...
Partneři zpravodajství
Česká školní inspekce vydala minulý týden zprávu k mezinárodnímu výzkumu PIRLS 2021, ve kterém se porovnávají výsledky čtenářských dovedností dětí čtvrtých tříd v téměř šedesáti zemích světa. Výzkum je přínosný i v tom, že kromě dvacetiletého mapování výsledků žáků v testu ověřující schopnost porozumět textu, nabízí vhled do toho, jak se děti z různých koutů světa ve škole učí číst nebo jak hodnotí své čtenářské schopnosti. Jak si naši desetiletí čtenáři v mezinárodním srovnání vedou?
Žáci čtvrté třídy si z počítače čtou text o chobotnici a pak odpovídají na otázku, z čeho si tato zvířata dělají dveře ke svým úkrytům. Nebo se na základě textu o chlapci Jinovi snaží zdůvodnit, proč se mu děti v příběhu smály. K těmto a dalším úlohám s cílem prověřit čtenářské kompetence zasedlo v roce 2021 více než 400 000 dětí z 57 zemí. Jak se dařilo našim čtvrťákům?
Zprávu České školní inspekce, která výsledky výzkumu popisuje, můžeme číst různě. Žáci čtvrtých ročníků v testu, který ověřoval čtenářské dovednosti, dopadli lehce nadprůměrně. S výsledkem 540 bodů se umístili na 16 místě z 57 zúčastněných zemí. Průměrný výsledek byl 532 bodů. Jak však Česká školní inspekce upozorňuje, při porovnání výsledků za uplynulých 20 let je třeba konstatovat, že se průměrná úroveň čtenářských dovedností, na rozdíl od ostatních zemí, v Česku nezlepšuje. „Není to špičkový výsledek, ale vlastně se můžeme radovat z toho, že téměř polovina dětí čte na vysoké nebo velmi vysoké úrovni a další třetina čte na úrovni střední. Určitě bychom měli intenzivně pracovat na tom, aby pětina dětí nečetla na nízké úrovni nebo dokonce pod ní,“ říká Hana Košťálová, která se čtenářství věnuje v projektu Pomáháme školám k úspěchu. „Ví se, že míra čtenářské gramotnosti, které dítě dosáhne v cca třetí třídě, významně souvisí s jeho další studijní dráhou. Dobří čtenáři mají lepší výsledky ve všech oborech. A asi pětina dětí má v Česku ztíženou vzdělávací dráhu právě pro nedostatky ve čtení.”
Jak se u nás děti učí číst? Společně a nahlas
Děti sedí v lavicích, před sebou mají všichni stejnou knížku a střídají se po lavicích ve čtení nahlas. Tato forma výuky čtení dle výzkumu drtivě převládá až u 80 procent dětí. Členění dětí na skupiny nebo samostatná práce dle vlastní volby se v hodinách čtení vyskytuje mnohem méně a ČR tak výrazně zaostává za průměrem EU. Tyto výsledky překvapily i Hanu Košťálovou: „Ani se mi nechce věřit, že tolik dětí nemá zřejmě přístup k efektivnějšímu způsobu výuky. Jsem léta v kontaktu s mnoha učiteli a věřím, že se způsoby výuky čtení postupně odklánějí od neproduktivních praktik.” Je zajímavé, že do společného hlasitého čtení dle zprávy nijak výrazně nepromluvila ani omezení spojená s online výukou za covidu.
Čeští učitelé navíc podle výzkumu dětem v porovnání s kolegy z jiných zemí mnohem méně čtou nahlas nebo je vedou k tomu, aby si samy četly potichu nebo v menších skupinkách. To jako problematické vnímá i Anežka Kuzmičová, oceněná vědkyně, která se zabývá výzkumem čtenářství. „Kvůli jednostrannému tréninku čtení může vznikat pokřivený obraz o tom, co to znamená číst. V dnešní době děti moc nevídají rodiče, kteří by seděli nad knížkou. Kde jinde než ve škole by si tedy měly zažít, že čtení může patřit do života i způsobem, že se zahloubám do knížky a strávím si s ní tolik času, kolik chci, a nikdo mě při tom neposlouchá a nehodnotí. Společné hlasité čtení „po lavicích” před ostatními vrstevníky může být navíc pro děti velmi stresující. Učit se číst nahlas má svou logiku, ale jde to dělat i jinak, třeba v menších skupinkách.”
Nadprůměrní, ale bez zdravé sebedůvěry
S nejčastějšími metodami výuky může souviset i nízká sebedůvěra žáků ve čtení. U čtvrťáků z ČR byla čtvrtá nejnižší ze všech zemí EU a OECD. Jak je patrné z výsledků v testu, nemusí však subjektivní hodnocení žáků odrážet jejich skutečný výkon. Čím to je, že se navzdory nadprůměrným výsledkům čeští školáci hodnotí velmi nízko? Může k tomu přispívat i už zmiňované čtení nahlas po lavicích v době, kdy některé děti čtou už plynule, ale jiné škobrtají a učitel je často opravuje.
Není bez zajímavosti, že obdobná nízká míra sebedůvěry byla v jiných mezinárodních šetřeních u čtvrťáků z českých škol zjištěna i v matematice nebo přírodních vědách. „Obecně to souvisí – řekla bych – s hodnotami a přesvědčeními, která se v našich školách převážně vyznávají. Víc se cení správný výsledek v jednoduchém zadání než vynalézavý, byť i neúspěšný pokus o řešení problému. Děti si zvykají pracovat „na jistotu“. To ale nevede k odolnosti a sebedůvěře, které jsou potřebné pro zvládání náročnějších situací,” zamýšlí se Hana Košťálová. S tím souhlasí i Anežka Kuzmičová a dodává: „Z našich výzkumných rozhovorů s dětmi prvního stupně vyplývá, že i ty děti, které můžeme označit za velmi pokročilé čtenáře, se tak samy často nevnímají. Pojem „dobrý čtenář” si spojují především s nějakou formou výkonu a technickou zdatností: zda čtenář při čtení nahlas nezadrhává a nezdržuje třídu, kolik přečte stránek za hodinu nebo knih za měsíc. Dobré čtenářství si nespojují s prožitkem, který u čtení zakouší, nebo s přemýšlením, které v nich čtení vyvolává.”
Dopad na vnímání vlastních schopností může mít i to, jakým způsobem se české děti učí přemýšlet o vlastním učení – a možná i to, jestli je učí spokojení a pozitivně naladění učitelé. Zpráva ČSI upozorňuje, že úroveň spokojenosti českých pedagogů je v mezinárodním srovnání dlouhodobě podprůměrná. Podle aktuálních údajů je v České republice velmi spokojených učitelů pouze 39 procent. Průměr zemí EU přitom činí 52 procent a méně spokojených učitelů než v Česku už je pouze ve Francii a v Polsku.
Co děti ve školách čtou? Lichožrouty i Babičku
Jedním z velmi výrazných faktorů, který podle výzkumu ovlivňuje oblibu čtení, je i to, zda si žáci mohou vybrat, jaké knihy budou číst. Zpráva potom zmiňuje, jaké knihy čeští učitelé ve čtvrtém ročníku volili pro společné čtení ve třídě. Kromě Harryho Pottera, Dětí z Bullerbynu nebo Lichožroutů, vidíme i Staré pověsti české, Lovce mamutů nebo Babičku. O druhé skupině knih Hana Košťálová říká: „Takové knihy děti samozřejmě mohou číst už na prvním stupni (jisté pochyby mám o Babičce), ale bude se to týkat jen nadšených čtenářů, postaru bychom řekli knihomolů. Rozhodně to nejsou knihy přístupné žákům, kteří ještě nejsou rozečteni,“ zdůrazňuje. „Pokud bychom takové děti nutili do četby těchto titulů, upevníme v nich nechuť číst a přesvědčení, že čtení je náročná nuda, které je lepší se vyhnout.“
Hana Košťálová přitom nezpochybňuje, že některé děti se i k takovým knihám dostanou, ale až poté, co si projdou iniciačním zážitkem s titulem dle vlastního výběru – i když by dospělí nad ním třeba ohrnuli nos. „Ale čtenáři prvně přinese prožitek flow – ponoru do knihy v blaženém bezčasí, který přináší šťastné chvíle ve fikčním světě. Než od takové knihy dojde čtenář k Lovcům mamutů (pokud vůbec), musí ještě dlouho upevňovat víru ve svoje schopnosti, aby si dokázal užít i překonávání bariér, které mu staví do cesty náročnější četba.”
Knihy typu Lovců mamutů považuje i Anežka Kuzmičová za nejvyšší čtenářskou metu, ke které se nepropracuje každý: „Aby na ni děti mohly postoupit, potřebují se nejdříve sžít s jinými typy textů. Obzvláště děti ze znevýhodněného prostředí se mohou nejvíce setkávat třeba s textem u videa na mobilu, s letáky, reklamami a nápisy ve veřejném prostoru. Pro takové děti je přirozenější začít číst materiály, které svým rozložením připomínají to, co už znají, s velkou oporou v obrázcích. To mohou nabídnout třeba encyklopedie nebo dětské časopisy, časem třeba komiksy.“ „Pokud se bavíme o podpoře dětí při čtení, je důležité neohrnovat nos nad ničím, co děti zajímá. Má smysl zvát děti, aby si vybíraly úplně cokoliv, co je zaujme, a nebály se s tím přijít a ukázat to spolužákům, i pokud by to měl být katalog hraček, protože tam bylo Lego Star Wars, které si dítě moc přeje,” dodává Anežka Kuzmičová.Čítanky – přežitek, nebo užitečný nástroj?
Výzkum ukázal, že více než třetina českých žáků se ve výuce setkává s čítankou. Někteří učitelé si bez nich neumí hodiny čtení ani představit. Jenže například podle výzkumnice Anežky Kuzmičové jsou čítanky v takové podobě, jako je známe u nás, v mezinárodním srovnání spíše raritou: „Používají se u nás, dále například na Slovensku, na Balkáně a v některých německy mluvících zemích. Mnohé jiné země ukazují, že se bez nich lze obejít, ale to neznamená, že bychom je u nás měli hned přestat používat,“ říká. „Považuji však za velmi důležité je pro jejich specifika – tedy fakt, že jde o úryvek z nějakého díla – používat jen jako jeden z mnoha prostředků a doplňovat je dalšími čtenářskými činnostmi. Jako zásadní vnímám, aby se děti vystavovaly celým textům.“
To ostatně doporučuje i Česká školní inspekce, která upozorňuje, že se v mezinárodním srovnání „čeští žáci ve výuce nejméně zabývají určováním postoje nebo záměru autora, posuzováním nebo hodnocením stylu přečteného textu. Osvojování a rozvoj těchto čtenářských postupů jsou do jisté míry podmíněny využíváním autentických a ucelených textů” – a ty v čítankách zpravidla nenalezneme. Proč se u nás čítanky v hojné míře ve výuce stále používají i přes řadu otazníků, které se s jejich využitím na prvním stupni pojí? „Učitelé mají velmi silnou tendenci replikovat to, co sami zažili, a to i v případě, že se třeba na vysoké učili něco jiného. Pokud nemají jako začínající silnou podporu v kolegovi, který jim přímo v praxi pomůže postupovat jinak, tak učitel jednoduše fixuje tradiční způsoby, ať už proto, že jim věří, nebo čistě z pudu sebezáchovy. Když je starší, už to má „vychytané“ a je pro něj těžké praxi měnit,“ zamýšlí se Hana Košťálová.
Mnoho učitelů také volbou čítanky, která jim připadá moderní a pestrá, naplňuje svou potřebu inovací. Pod textem bývají otázky a ty učitelům usnadňují diskusi. „Čítanky dávají učitelům pocit bezpečí a jistoty, že dělají svou práci správně. Navíc i v rámci poučenějších přístupů k rozvoji čtenářství je potřeba, aby děti procházely tzv. čtenářskými lekcemi. V nich pracují se stejným textem a rozvíjejí některou konkrétní čtenářskou dovednost. Tu pak mohou aplikovat při volném čtení třeba v dílně čtení. Texty v čítance by bylo možné takto využívat, ale pokud vím, metodiky k čítankám k tomu pomáhají jen v některých případech. Ovšem hledat autentické texty vhodné pro čtenářské lekce je hodně vyčerpávající,” shrnuje Hana Košťálová.
Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na korektor@eduin.cz.
