Při jaké příležitosti toto vaše dílo vzniklo?
Celá instalace se jmenovala Dystopie a byla součástí velkého tříletého projektu nazvaného Horizont událostí. Během tří let pracovala v mém ateliéru experimentální skupina osmi žen v sebepoznávacím procesu a vydávala o tom svědectví do veřejného prostoru. Každý rok se uskutečnila jedna výstava – obsahovala sny, imaginace, dialogy, vzpomínky, které přinášely ženy do skupiny. Členkou skupiny byla i dramatička Lenka Lagronová, která postupně psala hru o třech dějstvích. První dějství a instalace se odehrála ve sklepě Karlin Studios, druhá ve Venuši ve Švehlovce a třetí v DOXu. Z té pochází i Stín nenávisti.
Jak velkým problémem je podle vás nenávist v dnešní společnosti a kde vidíte její hlavní zdroj?
Archetyp „Stínu“ popsal švýcarský psychoanalytik C. G. Jung. Obsahuje vytěsněné, nepřijatelné obsahy. Je to celkem srozumitelný symbol. Vše, čeho se bojíme, z čeho máme strach, promítáme do těch druhých. Děsí mě, jak roste nenávist, teče ze sociálních sítí jak smradlavá zatuchlá břečka a šíří se dál a dál. Anonymita sociálních sítí umožňuje lidem hulvátství a vulgarismy, bubliny navzájem posilujících se „přátel“ koncentrují zlobu.
Plakát se Stínem nenávisti bude viset v rámci výstavy HateFree Art na plakátovacích plochách v různých městech. Někoho možná překvapí, že na umělecké výstavě uvidí instalaci stvořenou z objektů, které se lidem válí doma v dětském pokojíčku. Jak byste vysvětlila, co je umění?
To je složitá otázka a nedá se na ni odpovědět snadno. Jednou z rolí umění je vytvářet nové souvislosti, překvapovat až šokovat, to vše proto, aby se divák zastavil a byl zasažen umělcovou výpovědí. Ať už přináší krásu, nebo ošklivost.
Plakátová výstava HateFree Art putuje do menších měst, do odlehlejších regionů. Jak by vaše dílo mělo promluvit k lidem, kteří mají pocit, že žijí na okraji společnosti, nemají ekonomické jistoty ani budoucnost pro svoji rodinu?
Neumím si představit, jaké reakce mé dílo vyvolá. Sama jsem často překvapena, jak dobře je něco přijato, jindy jsem zaskočena, že se něco jiného setkalo s neporozuměním. Kolemjdoucí by určitě mohlo bavit prohlížet si jednotlivosti, z kterých je figura vytvořena, mohlo by je na ní něco fascinovat… S lidmi se obecně málo hovoří. Třeba si řeknou, že je to něco nového, co k nim do odlehlých končin přišlo, a třeba ta zvědavost je novým prvkem, kterého by se mohlo v komunikaci s nimi nějak využít.
Plakáty budou vylepeny na plakátovacích plochách, kde na ně prší, kdokoli může jejich obsah upravit nebo je strhnout. Patří podle vás umění na výlepové plochy? Nebo budete raději viset v galerii?
Ta fotografie je přece plakát – a ten patří na výlepové plochy. V galerii byla instalace a plakát je její ozvěna, něco, co se k ní připomíná. Jako je potřeba si neustále připomínat „Stíny“. Vše je v pořádku.
Prozradíte, čemu se věnujete v současnosti?
V současné době vystavuji na dvou místech v Praze: v Kampusu Hybernská, kde jsme minulý pátek otevřeli projekt Moje boty, tvoje boty. Oslovila jsem osm umělkyň a jejich dcery, případně i matky, aby vytvořily mezigenerační dialog na téma transgeneračního přenosu traumatu. Práce na výstavě trvala rok, s ženami jsem se scházela a společně jsme ladily jejich rodinné instalace. Vznikla velmi silná, intimní výpověď – výstava jako smírčí rituál. Připravila jsem k ní malý cyklus přednášek, který rozšiřuje její kontexty. Můžete ji navštívit v Hybernské do 18. května.
A zároveň se otvírá moje velká výstava v Centru současného umění DOX v Praze, jmenuje se Všechno jako na počátku světa, kurátoři jsou Leoš Válka, Michaela Šilpochová a Otto Urban. Vystavuji zde velkoformátové obrazy z posledních tří let. Výstava potrvá do 2. června a srdečně vás na ni zvu.
