Jak zapadá vaše dílo Nekonečné variace lásky do projektu HateFree Art?

Láska je hybatelem dějin, láska otvírá cesty a láska je dle mého názoru jediný důvod všech lidských činností, jak velkolepých – hvězd se dotýkajících, tak bohužel i těch krutých… takže jsem se zapojila do tohoto projektu s láskou, bez které nejsem schopná funkce a která má neomezené kombinace a sílu v křehkosti. Nakreslila jsem krásná ženská těla, která jsou kombinována s ideálem krásy Michelangelova Davida. 

Co byste řekla člověku, který může pochybovat o tom, jestli je vaše dílo vystavené na plakátovacích plochách v Česku umění?

To je právě ta otázka. Někdo je umělec a ani o tom neví – na cokoliv sáhne, se díky němu promění jeho sílou osobnosti a umem v něco nového, a někdo se umělcem snaží horko těžko být, a dnešní doba mu ve své lacinosti, povrchnosti a rychlosti velice nahrává, a stejně tím umělcem nikdy nebude. Umění je dle mého názoru věc vrozená – co jedinec prožívá a dokáže přenést na ostatní, ideálně v nadpřirozené podobě, aby se tomu dalo říkat umění. Je to odvozeno logicky od slova umět a ideálně umět víc než běžný průměr, aby sdělení díla publikum obohatilo, povzneslo, rozrušilo či posunulo k dalším vnitřním i společenským otázkám a svět byl „barevnější“. Přesně na to, co se ptáte vy, se mě ptali poslední přírodní novoguinejští náčelníci kmene Yali Mek, a tak jsme jim spolu s Lukášem Rittsteinem ukazovali „kouzlo“ umění na fotografii, filmu, animaci i formou zhmotnění jejich těl, neboť kategorii „umělec“ dosud neznali.

Má podle vás být umění především krásné na pohled, nebo má mít hlubší význam a promlouvat k divákovi angažovanou výzvou?

Myšlenka by měla být vynesena formou a ideálně, když umělec schopnostmi disponuje, protože je pak svobodný ve výběru média a sdělení. Krása je velmi relativní pojem, ale ano, ráda pracuji s krásou. S angažovaností by se podle mě v umění mělo „šetřit šarmem“ – umělec nemůže být natolik vzdělaný v jiných oborech (aby to bylo správně, neměl by pak na nic jiného čas), ke kterým by se chtěl zodpovědně angažovaně vyjadřovat, a tak by to měla být spíš síla v jemnosti, kdy díky umění začne diskuze na určitá složitá témata. Stejně se všechno odvíjí od vnitřní morálky každého z nás a to se pak (nejen v umění) ukáže.

Plakáty s vaším dílem jsou vylepeny na plakátovacích plochách, kde na ně prší, kdokoli může jejich obsah upravit nebo je strhnout. Patří podle vás umění na výlepové plochy? 

Nejlepší je, když je umění součástí života a ne jen pro pár lidí z oboru, vytržené z reality. Naopak! Čím více umění i mimo galerie a muzea, i v detailech, na autech, domech, letadlech, fabrikách, raketách… i záchodech, tím lépe.

Projekt HateFree Culture je v Česku 12 let. Máte pocit, že se za tu dobu stala naše společnost tolerantnější? 

Záměrně se pohybuji mezi lidmi s danou vysokou tolerancí. Především si myslím, že by se měla ctít a sledovat přirozenost daná nám přírodou či „bohem“, prostě vyšší instancí a vážit si toho, co máme. Spolu se vzdělaností se pak dá očekávat i progres společnosti. Nebezpečí tkví vždycky v nevzdělanosti a ve strachu z něčeho nového nebo neznámého. Čím méně vzdělání, tím pochopitelně malá schopnost odvodit si souvislosti, příčiny a následky, ale o to více agrese a nesnášenlivosti. Často se ale bohužel nesnášenlivost skrývá za toleranci a otáčí se to celé naruby. Aby se například vězni rozhodli cítit ženami a společnost jim ze strachu z nějaké diskriminace a nesnášenlivosti vyhověla v přesunu na ženskou věznici, považuji za absurdnost, stejně jako že všichni budeme dekolonizovat. Tyto formy tzv. tolerance vzbuzují rasovou nesnášenlivost a zmatek a to je vždy nebezpečné, protože je to půda pro psychopaty, nevzdělance a extremisty. To jsou historické chvíle, kdy lze toleranci velice zneužívat, a na to bychom měli být citliví. Trestuhodné je páchat zlo na dětech a stává se to čím dál víc. U dětí by se měla pěstovat fantazie, samostatnost a citlivost a ne je udusit mobilem a sociálními sítěmi s tím, že jinak budou asociální, stejně jako je od školky „krmit“ detaily pohlavního života menšin místo toho aby si prohlíželi třeba brouky v lese. Dokud se organismus utváří, sám si říká o otázky a ty je dobré citlivě zodpovídat a ne dětem vnucovat módní a často nedomyšlené tendence. Vlastně je důležité mít otázky celý život a celý život být co nejvíc zvědavým dítětem.

Úvodní foto: Jeník Slavík