Vězeňské prostředí je opakovaně tématem vašich děl. Proč vás zaujaly právě ženské věznice?
Přivedla mě k tomu osoba blízká, kvůli které jsem začala opakovaně navštěvovat vězení. A protože to byl proces poměrně náročný už z této strany, chtěla jsem se dozvědět více, jak celé prostředí funguje, respektive nefunguje. V momentě, kdy do vězení nastoupíte, stanete se neviditelným. Chtěla bych tyto lidi zviditelnit, a otevřít tak otázku nutné revitalizace nejen vězeňského prostředí, ale vůbec celého systému, na který je nezbytné se dívat provázaně.
Zároveň mě toto téma zaujalo z důvodu, že se dá ohledávat z několika různých vrstev – ať už je to způsob komunikace v tomto prostředí, způsob hygieny, vynalézavost nebo vůbec způsob přežití jako takový. Fascinuje mě touha po důstojném žití ve vězení, akcent houževnatosti. Zajímá mě také otázka přežívání dvou lidí na maličkatém prostoru cely, často po poměrně dlouhý čas.
Myslíte si, že muži vězení prožívají stejně těžce jako ženy? Nebo to ženy mají v něčem horší?
Nerada bych kategorizovala. Ale potom, co jsem měla možnost s vězněnými ženami mluvit a dostat se jim hlouběji pod slupku, odvážím se tvrdit, že je to pro ně o něco těžší. Ženy tak nějak přirozeně tíhnou k větší sebepéči. Vím, doba je jiná a tyto aspekty se stírají, ale když má žena možnost sprchy dvakrát týdně na tři minuty, tak feminní pocity jsou opravdu tytam – jak zní i název mých plakátů pro HateFree. I pro muže je vězení samozřejmě extrémně náročným prostředím. Ale přece jenom pro ženy je to ještě o něco horší právě v tom, že podmínky pro ně jsou nastaveny prakticky identicky jako pro muže. Musíme přihlédnout i k tomu, že žena logicky potřebuje větší prostor pro hygienu, například v čase menstruace.
Svými díly poukazujete na to, že nápravné zařízení má člověka vrátit zpět do společnosti, místo toho ho spíš zlomí. Zlepšila se situace za roky, co s vězeňkyněmi spolupracujete?
Strašně ráda bych na to odpověděla pozitivně, ale mám pocit, že se žádná změna neděje. A potvrzují to i data, která v tuhle chvíli máme – věznice praskají ve švech, personálně jsou nonstop v podstavu. Takže z hlediska systému se situace nelepší. A zlepšení podmínek je bohužel také v nedohlednu.
Jsem v kontaktu s lidmi jak ve výkonu trestu, tak po samotném propuštění, takže podmínky, v nichž žijí, znám. Je to začarovaný kruh. Ženy, co se ocitnou na svobodě, nedostanou potřebnou pomoc, často mají dluhy, rodina je nepodpoří, práci sehnat také nemůžou kvůli trestnímu rejstříku, psychicky na tom po výkonu trestu nejsou dobře, a tak se často opět vrací zpátky do věznice. Přišly zlomené, jsou zlomené, vrací se tam také zlomené. Možná v nějakých interních revitalizacích můžeme pozorovat mírnou změnu, ale obecně bohužel ne.
Ale abych nebyla čistě negativní, je potřeba zmínit, že čím hlouběji jsem v tomto tématu ponořená, tím poznávám víc zajímavých lidí, kteří se tématu věnují a dělají osvětu. Ať jsou to instituce, které suplují kroky, jež by měl zajišťovat stát, nebo to jsou jednotlivci, kteří iniciují debatu – sociologové, lidé otevírající téma restorativní justice atp. Vlaštovek přibývá, ale ty změny by se měly dít mnohem urputněji a měly by se dít společně. Systém je hodně provázaný, takže nejde jenom o to, změnit instituci vězení, ale i systém podmínek, zákony jako takové, péči po propuštění a koneckonců by bylo potřeba začít i ve školství, nesegregovat romské děti do speciálních škol atp. Prostě toto všechno spolu souvisí a mělo by se řešit absolutně společně.
Řada lidí vám ale možná namítne, že na to, jaké to je ve vězení, měly ty ženy myslet předtím, než se do věznice dostaly. Že nepříjemné podmínky ve vězení jsou součást trestu. Souhlasíte s tím?
S tím rezolutně nesouhlasím a mám na to zcela jasnou odpověď. Ve všech případech odsouzených, které jsem mohla ve vězení pozorovat, se ukázal jeden společný důvod, proč tam jsou: je jím rodina. Takže ano, měly na to myslet dříve, ale jak může někdo myslet na něco dřív, když možná vyrůstá v konstantní bolesti a v konstantním zlu? A třeba některé věci neumí řešit jinak než tímto způsobem? Průšvih, který vás do věznice dostane, se stane strašně snadno, ale ven už to jde těžko. Když má někdo dobré rodinné zázemí, tak to ve vězení prostě nějak přežije. Ale většina těch žen pochází z prostředí, které nemá pevné základy, a tudíž ženy v této situaci ani nemůže podpořit. To si možná většina z nás vůbec nedovede představit, protože žijeme v naší sociální bublině, v určitém „luxusu".
Plakáty Feminní pocity jsou tytam budou viset v rámci výstavy HateFree Art na ulici v různých městech. Někoho možná překvapí, že na nich neuvidí krásné malby nebo sochy, ale předměty denní potřeby. A bude pochybovat, zda je to umění. Jak definujete umělecké dílo?
Naštěstí doba, kdy se umění rovnalo pouze kráse, je už dávno za námi. Já osobně se snažím pracovat s emocemi i s určitou nadsázkou. Zrovna věznice jsou těžké téma, tam se nadsázka hledá docela špatně, ale baví mě otáčení těch principů, hledat krásu tam, kde není nebo zdánlivě není. Zároveň prostředí věznic je natolik bizarní, že nemusíte zase tolik hledat, abyste na něco kápli. Pokud bych se měla konkrétně vztáhnout k plakátům Feminní pocity jsou tytam, pro mě je to velmi dojemné. Když se podívám na ten plastový flakonek s rozprašovačem, ve kterém je modrá aviváž a který umocňuje titulek „Parfém", je mi z toho smutno. Člověka, který ty plakáty uvidí, to může nějak zasáhnout, může tam cítit houževnatost po důstojném bytí té ženy a to může být ten propojovací moment, ten moment sounáležitosti a spojení, pochopení. Všichni toužíme po důstojném bytí, žití, vnímání sebe sama. Zároveň si někdo může říct, že ho to vůbec nezajímá a nedotýká se ho to. I to je pro mě naprosto v pořádku, je to subjektivní.
V rámci HateFree Art je představeno jen pár plakátů, ale předmětů z vězení je zachycená celá řada, která reflektuje předměty jak pro ženy, tak pro muže. Na výstavě Dno den to bylo postaveno do opozice a všechny předměty byly vystaveny muzeálním principem. Exaktně, sterilně, s popisky. Předměty denní potřeby byly povýšeny na muzeální sbírku. Baví mě protínání těchto dvou světů, které se někde můžou potkat. Na sbírce těchto předmětů se jako supervizor podílel Petr Komberec, který sám strávil ve vězení přes deset let. Zároveň dlouho přispíval jako autor pro Reflex – Zápisky českého vězně.
Pokud plakáty zaujmou kolemjdoucího a rád by viděl celou vaši výstavu, má k tomu někde příležitost?
V Brně v Galerii TIC nyní chystám výstavu Denní chléb, která bude jen velmi malou odnoží mé tvorby věnované vězeňskému prostředí. Představí šest videí, která zaznamenávají reálné a značně absurdní situace z denní rutiny žen ve vězení, a ty dále převádí do nutné stylizace. Hlavními postavami příběhu jsou ženy s chlebem místo tváře, který metaforicky zastupuje identické charaktery všech žen, jejichž obličeje se za pobytu ve vězení slévají, a každá z nich se ocitá nejen bez své tváře, ale i bez vlastní osobnosti. Nikdo si neudrží vlastní tvář ani rozum. Ve videích jsou zachyceny různé situace, například trávení volného času. Děsí mě představa, že žena stráví ve vězení třeba 10 let a místo toho, aby se s ní pracovalo, je jí opravdu „seriózně" nabídnuto speciálním pedagogem či sociálním pracovníkem, ať si jde skládat puzzle nebo ať si hraje pexeso. Proč bychom ten čas s nimi nemohli nějak plnohodnotně využít k tomu, aby se pak žena dokázala vrátit do normálního života? Skrze puzzle to bohužel asi nebude.
Ta videa z projektu Denní chléb působí, že jsou pojatá bizarním způsobem, ale zobrazované situace jsou bohužel postaveny na reálných narativech. Vzniká tam třecí plocha, protože je to vlastně tragikomedie – na jednu stranu se chcete smát, ale v momentě, kdy si uvědomíte, že to je realita, přijde vám to neskutečně smutné.
Býváte označována jako umělkyně i jako aktivistka. Jak se díváte na umění? Mělo by k divákovi promlouvat i nějakou angažovanou výzvou, nebo stačí, když probudí hezké emoce?
Tuto otázku dlouho řeším. Nemám potřebu se ztotožnit s označením aktivistka, ale zároveň mi nevadí. V případě výstavy Dno den jsem pracovala se sběrem materiálu ve vězeňském prostředí, které jsem přenášela do toho galerijního. Bavilo mě, že docházelo k třecím plochám mezi white cube galerijním prostředím a tím „špinavým prostředím" věznice. Stále více mě ale zajímá otázka, jak skrze umění dosáhnout reálných konsekvencí. Myslím si, že umění tu schopnost, tu sílu má. Nejen otevírat diskuze, ale reálně přinášet dopady. Byť to může znít jako podoba mesiášství, já jsem měla skrze tu nashromážděnou marnost potřebu opravdu jít do reálných dopadů, čímž vnikla myšlenka na Institut nesvobody.
Ten má za cíl přinášet umění do vězení a jeho prostřednictvím edukovat vězně. Díky režii Zuzany Šklíbové a Fedira Kise vznikl pilotní díl divadla Čekání na Karkulku, který byl realizovaný s odsouzenými osobami ve Věznici Bělušice. Program máme v plánu rozšiřovat dál skrze další umělce, kteří mají na starosti svůj semestr, a je čistě na jejich režii, jakou techniku chtějí společně s odsouzenými ohledávat a skrze co je edukovat. Začínáme v Bělušicích a tím možná i skončíme, protože ne všechny věznice jsou takovému programu otevřené.
Ale abych se vrátila na začátek otázky, kterou jste mi položila: ano, najednou mám potřebu, aby umění mělo nějaké reálné dopady. Ráda to kombinuji, nevyhraňuji se pouze pro tuto nebo druhou cestu, nějak mě pořád ještě zajímají obě.
Pracujete na něčem i mimo vězeňské téma?
Všechno je propojené. Hodně sil teď směřuji do Institutu nesvobody, s nímž je spojena hodně vyčerpávající byrokracie, jako je shánění financí atp. Společně s Danielou Voráčkovou plánujeme v rámci Institutu audio projekt, který zatím pracovně nazýváme Záchranná síť. Bude to takový hlasový workshop, který bude lidi nutit přemýšlet o tom, jak si udržet vlastní tvář i rozum v nelehké situaci. Smyslem je zkusit vytvořit si obranné mechanismy, abychom se hned, když je nám na nic, neuchylovali k relapsu. Chceme tedy lidi učit obranyschopnosti. Cílem rozhodně není suplovat psychology, ale vytvořit zábavnou formou společné audiodílo, které můžeme šířit za zdi věznice a světy uvnitř a vně propojovat.
Zároveň také připravuji projekt pro Galerii NoD. Ten pracuje s justičním jazykem. Bude to taková tříkanálová synchronizovaná projekce, kdy divák je viník a nachází se uprostřed soudního procesu, při němž se hovoří soudním jazykem a on mu vůbec nerozumí. Chodím se dívat na soudní stání a nestíhám se divit, jakým způsobem často soudci a státní zástupci, ale potažmo i advokáti pokřikují nejen po obžalovaných, ale i po svědcích. Myslím si, že tento proces by zasloužil také přehodnotit a dal by se možná realizovat jinak než jen děsit a strašit. Jsem naprosto šokovaná, co se v soudních síních děje a za jakých podmínek pro všechny zúčastněné. Náš systém se stále zabývá pouze nalezením a potrestáním pachatele, konkrétní trest ale absolutně nevede k žádné nápravě odsouzeného ani k satisfakci oběti. Pořád jenom všechny strašíme.
Projekt HateFree Culture – vládní kampaň proti násilí a nenávisti ve společnosti – působí v Česku už přes 12 let. Pociťujete nějaký posun v české společnosti v otázce projevů nesnášenlivosti, tolerance, soužití?
Sleduju HateFree, poslouchám podcasty, snažím se být v centru debaty a vidím, že je veliká. Ale přesto na tu otázku nedokážu odpovědět, protože žiju v milujícím rodinném prostředí, v příjemné bublině hezké práce a hezkých vztahů. Přestože ve své umělecké práci ohledávám ostrakizované skupiny, nedokážu na tuto otázku odpovědět. Na jedné straně jsou tady lidé, kteří jsou aktivní v těchto tématech a přistupují ke všem s otevřenou náručí, na druhé straně jsou tady sociální sítě, kde pokud otevřete jakoukoliv diskuzi, nestačíte se divit, jaké zlo na vás vypadne. Myslím si, že v Praze je prostředí jistě otevřenější, na některých maloměstech je situace uzavřenější. Proto je dobře, že plakáty HateFree Art směřují právě na tato místa.
