V židovském kulturním centru v Bálint Ház v Budapešti se schází netradiční skupina: lidé bez domova a sociální pracovníci z Česka, Slovenska, Polska a Maďarska, veřejnost i novináři. Všichni se přišli podívat do galerie na výsledky projektu Picture it!, ve kterém desítky lidí bez domova zachycovaly svá města a své příběhy skrze médium fotografie. Vernisáž hned na úvod provází nečekaný problém. Vzhledem k situaci v Izraeli zmatená ochranka při pohledu na lidi bez domova čekající před centrem zpanikaří a volá policii. Dva policisté přijíždějí se zapnutými sirénami a nabízejí organizátorům zátah a zatčení všech „podezřelých“ – podle nich jsou všichni lidé bez domova kriminálníci. Organizátoři se jim snaží vysvětlit, že nejde o teroristický útok, ale o autory výstavy. 

I tato událost ukazuje, jak zakořeněné jsou předsudky vůči lidem, kteří procházejí krizí a nemají vlastní domovy. „Mezi nejčastější stereotypy patří, že jsou nebezpeční, kriminálníci, alkoholici, neustále na drogách. O části to platí, mezi lidmi bez domova jsou ale velké rozdíly. Mají různé charaktery, se svou situací se každý vyrovnává jinak,“ vysvětluje Eva Barvínková, česká organizátorka projektu, pracující v Azylovém domě Naděje na Žižkově. Do Budapešti přijela s kolegyní Simonou Kafkovou a dvěma umělci bez domova, kteří do projektu přispěli fotkami z Prahy. 

„Přestat pít mě motivovala sociální pracovnice. Stěžovali si na mě lidi, ona přišla a řekla mi, ať vydržím. Tři měsíce jsem byl v Bohnicích a teď abstinuju už 20 let. Za tu dobu jsem měl jeden relaps,“ popisuje Lubomír Hartman (65). Uspěla jeho fotografie sochy Jana Žižky v zapadajícím slunci. „Vždycky se mi líbila postava Žižky. Fotil jsem taky v Naději, je to domov, můj život. Dělám něco jako deník, focení mě baví,“ dodává. Poprvé v životě se podíval do zahraničí, což si pochvaluje i David Verner (33), který mimo Česko nebyl 15 let. Porota ocenila jeho abstraktní fotky chodníků a přechodů. „Ten úspěch jsem si uvědomil až teď. Tady jsem naplno pochopil, že ten projekt dělali pro nás. Přeju si, abych do toho býval dal ještě víc energie,“ vypráví dojatě. „Líbily se mi i fotky ostatních. Vždycky se všude cítím méněcenně, mám problém komunikovat s normálními lidmi. Přes to se chci dostat, abych se posunul dál. Myslím ale, že to nejhorší už mám za sebou. Chci fungovat a mít normální život. Žádný význam, směr, výhled, to už zpátky nechci,“ prozrazuje své plány.  

Picture it! se účastnilo celkem 53 lidí bez domova, kteří dostali 75 jednorázových fotoaparátů. „Jsem šťastná, jsou to silné a dojemné fotografie,“ svěřuje se na vernisáži koordinátorka Nora Bagdi z Menhely Foundation, zatímco prezentuje kalendář z nejlepších děl a knihu Naše ulice, naše příběhy, kde je 60 nejlepších fotografií z metropolí zemí Visegrádu – Budapešti, Prahy, Varšavy a Bratislavy. Porota pod vedením slavné maďarské fotografky Gabriely Csoszó vybírala ze tří tisíc děl. „Bylo nesmírně zajímavé sledovat fotky místních z Budapešti, kterou dobře znám. Myslím, že ji zachytili lépe než většina turistů, kteří městem akorát proběhnou,“ otevřela Csoszó výstavu. Podle ní je dobré se ptát, nakolik svá města vlastně doopravdy známe, stejně jako sdílet různé perspektivy a zkušenosti s ním. Jsme ochotní přijmout, že i lidé bez bezpečného a stálého místa, kterému se dá říkat domov, jsou stejně tak obyvateli města jako my? Jsme ochotní vidět jejich perspektivu? Podle Czoszó je právě pozorování světa očima člověka, o němž víme málo, nejzajímavější: „Převratná zkušenost byla uvědomit si, že někdo může ztratit domov, ale nemusí při tom ztratit naději a důstojnost. Zamysleme se, jaký je rozdíl mezi fotkami profesionálních fotografů zachycujících tato města a fotkami lidí bez domova.“     

Fotografie jsou skutečně velmi zajímavou kombinací témat, která zachycujeme všichni – naši blízcí, naše okolí, emoce, okamžiky, příroda, architektura i abstrakce – a velmi netradičních pohledů. Některé vypadají jako pohlednice ze 70. let, jiné jako současné umění, další jako sociální reportáž. Všechny ale dokazují, že my lidé chceme sdílet podobné věci: zachytit oblíbené místo, udělat portrét partnera či kamaráda nebo ukázat překvapivý abstraktní vzor. Je to velmi zajímavý a přínosný dokument naší doby očima lidí, od kterých se běžně nežádá, aby se k ní vyjadřovali.   

Jak vypadá srovnání situace v jednotlivých městech? Úřady v Budapešti uvádějí pouhé 2 tisíce lidí bez domova, pracovníci Menhely Foundation ale odhadují počet nejméně na 5,5 tisíce. I na pohled je v maďarském třímilionovém hlavním městě lidí bez domova hodně, přestože maďarská politika je velmi represivní – v zemi je dokonce zakázáno žít na ulici zákonem. V Praze je bez domova asi 4 tisíce lidí a ve městě existuje dobré pokrytí služeb. Varšava s populací 2 miliony má oficiálně asi 3 tisíce lidí bez domova, bude jich ale rovněž více. Ve 400tisícové Bratislavě jsou to zhruba 2 tisíce. Důležitý faktor je i roční sezóna, ve velkých městech je více služeb, je tak například snazší přežít krizové zimy a mrazy. Žádná metropole ale přesné statistiky nemá, prakticky se nedají získat kvůli migraci lidí, absenci dokladů či vyhýbání se kontaktu s úřady. Z výzkumů je ale patrné, že počet lidí bez domova se ve všech zemích V4 zvyšuje. 

Co naopak funguje v sociálním začleňování? Zajímavou ukázkou je maďarský divadelní projekt Aha, jehož se účastní profesionální herci, lidé bez domova i znevýhodněná mládež. Jedním z jejich největší úspěchů je participace na zátěžovém výcviku armády, který připravuje humanitární pracovníky na situace, jako je katastrofa, masové neštěstí či únosy teroristy. Stabilním a populárním projektem je časopis Fedél Nélkül, koncept shodný s Novým prostorem. Zrovna slaví 30 let existence, za kterou pomohl už tisícům lidí. Šéfredaktor Róbert Kepe za dobrou praxi považuje i destigmatizační program, ve kterém chodí lidé bez domova do škol na debaty se školáky a studenty – setkáními už prošlo přes 30 tisíc studentů. Dokonce se podařilo navázat i spolupráci s policií a lidé bez domova se setkávají s jejími příslušníky. 

Za Polsko a Slovensko dobrou praxi zastupují také divadla – bratislavské Divadlo bez domova, které dlouhodobě pořádá festival Error, varšavské Teatr Baza, které bohužel nyní nemá financování. Všichni se shodují, že změna je možná, lidem bez domova se dá efektivně pomoci, vyžaduje to ale dřinu a spolupráci všech stran. Dobrou motivací pro lidi bez domova je pak odměna za práci, nikoliv jen charita. Kreativita projektů po Evropě je skutečně velká – lidé bez domova dělají show v rádiu, podílejí se na modelingu či spolupracují na knihách a komiksech. V některých městech už jsou známí jako turističtí průvodci, v Praze například skrze projekt Pragulic.  

Porotu i publikum intenzivně zaujala fotografie sošky Panny Marie trčící z popelnice na smíšený odpad, jejímž autorem je Jaroslaw Mordak. „Pil jsem všechno, kromě tekutého asfaltu, a propil dva byty. Už dlouho jsem střízlivý, bydlím a pracuju,“ říká a dodává, že mít fotky na výstavě je příležitost se cítit jako rovnoprávný člověk. Jeho kolega Slawomir Plichta už je dokonce rozhodnutý uspořádat vlastní výstavu s názvem Druhý život o své cestě ze dna.     

Foto: Projekt Picture it!