Sousedé.cz
před 14 minutami
Parkujete své auto ve veřejné, respektive sdílené garáži bytového domu? Pak už jste možná někdy přemýšleli nad...
Partneři zpravodajství
Ten projekt měl zásadním způsobem přispět k dešifrování mimozemské komunikace. NASA do něj vložila nemalé prostředky a za to očekávala, že zjištění z laboratoří na St. Thomas přinesou průlom. Nadějný koncept ale zhatila nekázeň vedoucího výzkumu, psychedelické drogy a nadržený delfín.
Otázka, kterou z kraje šedesátých let nadějný astrofyzik a později velký popularizátor astronomických věd Carl Sagan řešil, nestála ani tak na tom, jestli ve vesmíru existují jiné formy života. Ale spíš, pokud by k setkání s nimi došlo, zda bychom vůbec byli schopni jim porozumět. Proto se také přidal ke spolku, který se stejně jako on zaměřil na hledání odlišných projevů inteligence.
Navzdory poněkud excentrickému názvu té skupiny – mezi sebou si říkali Řád delfínů – přistupovali k tématu docela seriózně. Členem spolku byl například Frank Drake, jeden ze zakladatelů programu SETI, který s pomoci obřího radioteleskopu pátral po signálech z jiných planet.
Předpokládal totiž, že tohle nejspíš bude vzhledem k nepředstavitelným vzdálenostem ve vesmíru ta nejpravděpodobnější forma komunikace. Sám si ale často kladl otázku, zda by vůbec poznal, že se s ním někdo pokouší komunikovat.
Od toho tu už ale byl „vedoucí“ onoho Řádu, lékař John Lilly. Ten postuloval, že inteligentní tvorové jsou všude kolem nás. A že zatím nemá moc cenu usilovat o kontakt s formami mimozemského života, když ještě nerozumíme těm pozemským.
Pojďme se domluvit s delfíny
Skvělým příkladem jedné takové formy pozemské inteligence mohou být třeba naši evolučně blízcí příbuzní, šimpanzi. Tvorové, kteří jsou schopni sebeuvědomění, jejichž „slovník“ čítá několik stovek protoslov, je jim vlastní výroba a používání nástrojů, jsou organizovaní do vysoce hierarchických a sociálních struktur… podle Lillyho by bylo jen bláhové si myslet, že se domluvíme s hypotetickými zelenými mužíčky z jiných planet, dokud neporozumíme třeba právě šimpanzům.
Tvrdil, že těch nepochopených forem inteligentního života je kolem nás přitom spousta. Krkavci, sloni, prasata. A neexistují jen na souši. Zrovna mozek chobotnice je jedním z nejpozoruhodnějších na celé planetě Zemi.
Jedničkou pro Lillyho ale byli mořští savci, delfíni. Proč? Třeba proto, že jsou na planetě Zemi přítomni už nějakých třiadvacet milionů let, zatímco lidem tolik příbuzní šimpanzi jen asi osm, devět.
Rozhodli se proto začít s delfíny. Lilly stejně jako Drake a Sagan hledali totéž. Cosi jako „univerzální kód“ řeči. Kdyby se jej podařilo rozlousknout u delfínů, pomohlo by to s dešifrováním komunikace s jakoukoliv jinou inteligentní formou života.
Stal se z toho, alespoň v počátcích, naprosto legitimní výzkumný projekt, který finančně i personálně zaštítila NASA.
Na malebném karibském ostrůvku St. Thomas tedy vyrostla „laboratoř“ Doplhin Point. Byly tu kanceláře, ubytování a provozní zázemí pro bádání.
A hlavně velká dělená nádrž, ve které si hověly tři celebrity výzkumu. Delfíni samice Sissy a Pamela, a mladý delfín jménem Peter.
Intuice přichází zvenčí
K obyvatelům té rozměrné nádrže brzy přibyla ještě Margaret Howe Lovattová. Žena, která měla s vědou a výzkumem jen pramálo společného. Ale zato měla upřímně ráda delfíny. Dorazila sem spíše ze zvědavosti a nabízela se jako pracovní výpomoc. Aby mohla být svým oblíbeným živočichům nablízku.
Gregory Bateson, ředitel laboratoře, tomu rád svolil. Protože schopný personál, který si za práci neříká o plat, se vždycky hodí.
Lovattová brzy povýšila. Na post placené zaměstnankyně a členku vědeckého týmu.
Došlo k tomu přímo na popud Johna Lillyho, který ve třiadvacetileté Margaretě spatřoval shůry seslané znamení. V dobrém slova smyslu.
Chápal totiž, že on, stejně jako kapacity formátu Drakea nebo Sagana, jsou tématem výzkumu komunikace s inteligentními formami natolik pohlcení, že vlastně paradoxně mohou sami trpět profesionální slepotou. Pro své přílišné badatelské zaujetí mohou přehlédnout některé jinak zcela zjevné věci, které by neškolená síla zvenčí mohla snáze identifikovat svým svěžím myšlením, neotřelým pohledem na věc a niternou intuicí.
Potřeba komunikace se totiž podle Lillyho rodí ze vzájemného kontaktu. A to byl další aspekt, v němž Lovattová vynikala. Po dni stráveném u nádrže se jí z delfinária domů odcházet nechtělo. Byla ideální adeptkou k tomu, aby s delfíny trávila všechen svůj čas. Dobrovolně a s nadšením se upsala k tomu, že přímo v nádrži trávila šest dní do týdne.
Ne tedy se všemi třemi delfíny, ale jen s Peterem.
Peter a Margaret
Existoval totiž teoretický předpoklad, že právě mládě by mohlo k Lovattové více přilnout, přijmout ji třeba za náhradní matku. A pak by nejspíš projevovalo výraznější snahu s ní „nějak“ komunikovat, potažmo adaptovat svou vlastní delfíní mluvu na lidský režim řeči.
V každodenních lekcích jej tedy vedla k tomu, aby vytvářel zvuky podobné lidským. Ale proces učení byl vyčerpávající, stereotypní. A jeho pokroky jen neznatelné. Lovattová se například snažila o to, aby jí Peter pozdravil a oslovil jménem. „Ale pro Petera bylo nesmírně těžké vyslovit hlásku ‚m‛, aniž by se ve vodě nedělaly bubliny,“ popisovala.
Čas a peníze ve vodotěsné nádrži plynuly rychle.
Neprojevovalo se to jen narůstajícím neklidem badatelů a sponzorů z NASA, čekajících na nějaké hmatatelné výsledky. Ale třeba i tím, že Peter, dně delfíní mládě, začalo dospívat v dospělého delfíního samce.
„Začala ho velmi zajímat moje anatomie,“ vysvětlovala později Lovattová. „Když jsem seděla na okraji nádrže a měla nohy ve vodě, připlaval ke mně a dlouze se díval na zadní stranu mého kolena. Chtěl vědět, jak ta věc funguje, a já jsem jím byla tak okouzlená.“
Pozornost, kterou Peter začal Lovattové věnovat, ale záhy začala být poněkud jednostranná. Byl to zkrátka dospívající delfín se svými živočišnými pudy. A vzrušoval se. Často. Otíral se své pečovatelce o koleno, nohu nebo ruku, žádal si od ní velmi specifický druh pozornosti. Přesunout jej z velké nádrže do jeho tréninkového výběhu se tak stalo logistickou noční můrou.
Nebylo s ním hnutí, dokud si neudělal své. A tak se Margaret Howe Lovattová neochotně rozhodla uspokojit delfínovy sexuální potřeby ručně sama, aby s ním bylo k vydržení.
„Bylo prostě jednodušší to rovnou začlenit do každodenního výcviku a nechat to být... stalo se to všední součástí toho, co se v nádrži odehrávalo,“ říkala na vysvětlenu Lovattová. „Naše pouto se tím rozhodně utužilo. Ne kvůli tomu, že šlo o sexuální aktivitu, ale spíš, že jsme to pořád nemuseli překonávat.“
Dodávala ještě, že z její strany to nebylo ani tak sexuální, jako spíš procítěné. Brala to jako funkční nutnost, prý něco podobného tomu, jako když si nevědomky poškrábete štípanec, aby se vám ulevilo od svědění.
Peter nicméně potřeboval ten pomyslný štípanec podrbat vícekrát než jednou za den. Frekvence potřeby dráždění narůstala.
„Říkala jsem si, že jsem na Doplhin Point proto, aby poznala delfíny a poznala Petera. A i tohle chování bylo o něm, i to byl Peter,“ vzpomínala Lovattová.
Odcizení a stěhování i nové chovné podmínky nesl těžce i delfín Peter. Tak těžce, že po několika týdnech v Miami spáchal sebevraždu. I toho jsou totiž delfíni schopni. Licence | Volné dílo (public domain) Foto | NASA / NASA
LSD a konec Řádu delfínů
To, že se ze snahy o dekódování řeči mořských savců staly lekce v ukájení jednoho delfína, nebyla jediná potíž. Řád delfína totiž začal tížit nedostatek prostředků, a tak se John Lilly souběžně pustil do nové slibné větvě bádání.
Výzkumu účinků LSD. Patřil k exkluzivní skupině vědců, kteří měli od vlády udělenou na podobné experimenty licenci.
Jenže jak se ukázalo, Lilly zrovna netrefil tu správnou míru, a s velkým zaujetím stavy „změn vědomí“ pozoroval hlavně sám na sobě. Kolegové z vědeckých kruhů i Lillyho přátelé zmiňovali, že se z poctivého laboratorního badatele v bílém plášti stal plnohodnotným batikovaným hipíkem.
Jedním z jeho novátorských nápadů bylo zkusit podat LSD chovaným delfínům. Ne tedy Peterovi, tomu Lovattová zabránila. Neukázalo se ale, že by delfíni na drogu nějak intenzivně reagovali. Už na tom stejně nesešlo.
V roce 1966 je Carl Sagan vyslán představenstvem NASA na inspekční cestu, aby prověřil, co se vlastně na Doplhin Point odehrává. Už nějakou dobu odtud přicházely dost zmatené zprávy. A když uvidí, v jakém rozpoložení je vedoucí výzkumu, a jak probíhají lekce s delfíny, a že Lilly je schopen podat LSD komukoliv i čemukoliv, nevystaví projektu zrovna dobré vysvědčení.
Frank Drake z toho sice tehdy nadšený nebyl, ale takhle si sám solidní výzkum delfíní řeči rozhodně nepředstavoval. NASA následně vypověděla financování laboratoře a kvůli nedostatku peněz byli delfíni přemístěni do jiného provizorního zařízení, v bývalé budově banky v Miami.
Odsun zvířat Howe Lovattová oplakala. „Opravdu se mezi námi vytvořilo pouto,“ připouštěla. „Chtěli jsme být spolu, byli jsme spolu rádi – a když jsem nebyla s ním, chyběl mi.“
Netruchlila sama. Odcizení a stěhování i nové chovné podmínky nesl těžce i delfín Peter. Tak těžce, že po několika týdnech v Miami spáchal sebevraždu. I toho jsou totiž delfíni schopni.
„Delfíni nedýchají automaticky, reflexně jako my... Každý nádech je jejich vědomé úsilí. A pokud se pro ně život stane příliš nesnesitelným, delfíni se prostě nadechnou a klesnou ke dnu,“ popisuje Ric O'Barry, mořský biolog.
Skonem Petera také definitivně zanikl Řád delfínů. John Lilly zanechal vědy a věnoval se už jen filozofii, psychoanalýze, experimentům v deprivačních nádržích. NASA raději vsadila na projekt SETI Franka Drakea, který ale i nadále trpěl nejistotou, zda je možné signály z vesmíru vůbec rozpoznat a pochopit.
Po zkušenostech z karibského výzkumu si byl stejně jako Carl Sagan vědom toho, že lidé mají potíže porozumět sami sobě. Natož pak delfínům, nota bene mimozemšťanům.
Převzato z EKOLIST.CZ - https://ekolist.cz/cz/publicistika/priroda/experiment-nasa-mel-vest-k-pochopeni-mimozemske-komunikace-skoncil-sebevrazdou-delfina-petera
Autor: Radomír Dohnal, vydáno 7. července 2023
