Obchodní centrum Lužiny
před 2 hodinami
✨ Přijďte s námi zažít kouzlo Vánoc! ✨Obchodní centrum Lužiny vás srdečně zve na slavnostní ROZSVÍCENÍ VÁNOČ...
Partneři zpravodajství
Doba je těžká a cítí to i děti, které složitě nacházejí pozitivní vzory a sebedůvěru. Částečně to způsobují i někteří rodiče, když potomky chrání i před drobnými nepříjemnostmi. „Klíčovým nástrojem ke spokojenému a dobrému životu je psychická odolnost. Pomáhá všem, i dětem s psychiatrickou diagnózou,“ říká psychiatrička Lucia Vašková.
Ordinace dětských psychologů, terapeutů i psychiatrů praskají ve švech, čekací lhůty jsou dlouhé až několik měsíců. Proč?
Myslím, že dnešní doba je pro děti dost složitá a klade na ně jiné nároky, než byly kladeny na naši generaci. Celý svět kolem nás není úplně optimistický a děti v něm těžko hledají nějaké pozitivní vzory a smysl. Proč o něco usilovat, proč se snažit? Vidíme zástupy dětí, které ztratily smysl života, ještě než ho vůbec našly, úzkostných a depresivních dětí se sebevražednými myšlenkami. Řekla bych, že děti často reflektují tento společenský pesimismus. Mají pocit, že život je velmi těžký a ony v něm neobstojí. A to mluvíme o dětech na druhém stupni základní školy nebo na střední škole.
Může za to covid nebo mobilní telefony a sociální sítě?
Covid jenom zvýraznil, co už tu bylo předtím. Sociální sítě patří k životu, žijeme v digitální době, která je součástí vývoje lidstva. Jen se na ni potřebujeme adaptovat. Potřebujeme děti naučit, k čemu jsou dobré, ale v čem je riziko. Problém je, když děti sítě používají jako náhražku reálného života a vztahů. A navíc se potom srovnávají s lidmi, kteří na sociálních sítích prezentují pečlivě vystavěný sebeobraz. Děti se na to dívají a říkají si – jak to, že všichni jsou úspěšní, vydělávají miliony, jenom já tady sedím nad nějakou hloupou matematikou? Proč mají všichni tak úžasný život, když ten můj je obyčejný? Nedokážou odfiltrovat, že toto není realita. Proto s nimi musíme mluvit o tom, co realita je a co ne.
Naše generace dnešním dětem přezdívá „sněhové vločky“. My, kterým je dnes kolem čtyřiceti, jsme vyrůstali v rodinách a školách, kde se o duševním zdraví vůbec nemluvilo, a přitom jsme neměli takové problémy. Jak je to možné?
Osobně pojem sněhové vločky nemám ráda. Každá generace má svoje problémy. Dnešní děti se za sebe dokážou postavit a říct, že se jim něco nelíbí. To my jsme drželi pusu a krok, byli jsme zvyklí makat a sklánět se před autoritami. Líbí se mi, že dnes mladí dokážou říct, že je toho na ně moc nebo že za nějakých podmínek pracovat nebudou.
Dnes vnímám dva extrémy ve výchově: příliš ochranářskou výchovu, kde se snažíme děti chránit skoro před vším potenciálně nepříjemným, a na druhé straně na ně máme velké požadavky a představy o tom, jak by měly fungovat, jak by měly žít. Někdy vidím rodiče, že od malých dětí čekají reakce dospělého člověka. Mají pak nereálná očekávání a děti se cítí, že selhávají, že nesplňují nároky svých rodičů.
Proč je to problém? Prostě chceme, aby měly naše děti lepší dětství, než jsme měli my…
Život je náročná záležitost a každého z nás čekají překážky na cestě. A na to potřebujeme naše děti připravit. Klíčový nástroj, který může pomoci, je zvyšování psychické odolnosti. Děti potřebují trénovat svou psychickou odolnost stejně, jako potřebují získávat fyzičku. Jak si dítě zpevní tělíčko? Jedině cvičením. Musí tam být nějaká zátěž, aby se vybudovala síla. A stejné je to i s psychikou. Nebudu pevná bez zátěže, pokud bude všechno jen příjemné a nikdy nebudu muset řešit žádné problémy. To, co dítě zažije do šesti let, bere jako normu. Pokud se tedy naučí, že do života občas patří i nepříjemnosti, které překoná, a vyjde z toho silnější, bude to brát jako běžnou věc. Protože se v životě prostě dějí i věci, které se ho dotknou. Někdo do něj na hřišti strčí, sebere mu lopatičku, pohádá se s kamarádem…
Mnozí rodiče se ale bojí, že si jejich dítě odnese z takové situace trauma, což je slovo, které se v posledních letech stalo velmi moderním.
Ano, velice. Dřív jsme trochu v uvozovkách vylepovali infografiky o tom, co to je trauma, a dnes by bylo třeba vylepit infografiky o tom, co trauma není. Musíme to rozlišovat – trauma je opravdu závažná a zraňující situace. Před extrémními, ohrožujícími situacemi je třeba děti samozřejmě chránit, ale čím větší jsou, tím víc by měly být schopné se o sebe trochu postarat samy, protože my s nimi nebudeme pořád. Je potřeba děti učit překonávat nepříjemné pocity a situace. Kdo z nás chce každý den vstávat a jít do práce? Ale víme, že musíme. I děti se potřebují naučit, že pokud chtějí v životě něčeho dosáhnout, musejí počítat s tím, že to nepůjde hned. Ale aby měly sílu překonávat překážky, potřebují věřit, že se dají zvládnout. Často u dětí vidím, že nevěří ve své schopnosti, nevěří v dobré konce. Proto je třeba dávat si pozor, jestli od nich nemáme přehnaná očekávání, nebo je naopak moc nechráníme.
Myslím, že všichni hlavně chceme být těmi nejlepšími rodiči.
Měli bychom asi předefinovat, co to znamená být takzvaný dobrý rodič. Dobrý rodič připraví dítě na život.
Jak na to?
Například naučit děti řešit problémy a konflikty, dát jim najevo, že není chyba, když si nevím rady. Je fajn doma mluvit o tom, že se sice problému můžu vyhnout, ale nakonec mě dožene. Máme tolik dětí a potom i dospělých s fixovaným vyhýbavým chováním.
Určitá míra sebedisciplíny je potřebná. I když se mi nechce plnit nějaké povinnosti, prostě to udělat. Měli bychom děti podporovat v soběstačnosti. Ať si chystají tašku a myslí si samy na své úkoly. Ať si vybírají oblečení do školy, protože to není úplně jednoduché. Zapojme je třeba i do plánování víkendů, ať zkusí vymyslet, co bychom mohli dělat. Protože i na nich přece je, jak nám spolu bude. Rodinnou atmosféru nemají vytvářet jen rodiče, ale všichni.
Co třeba takové domácí práce?
Samozřejmě, protože i úvaha – teď mám na stole takový binec a tolik věcí, že už na něm nemůžu pracovat, co s tím udělám? – je přece nějaká dovednost. Já vím, že dětem se nechce, a když to uděláme my, budeme to mít rychleji, lépe a bez řečí. Ale měly by aspoň pomáhat. Já vysaju, ale ty mi předtím vysbíráš hračky z koberce. Pojď, společně srovnáme vysypané lego. Vždyť spousta dětí ve dvanácti letech neví, kde má rodina zásobu toaletního papíru, nebo si neumí namazat rohlík. To je přece škoda. Děti přirozeně samy od sebe chtějí být samostatné, ale když jim to neumožníme, tak rezignují.
Možná mají mnozí rodiče pocit, že jejich dítě je ještě malé. Nebo je nechtějí nechat dělat nějaké chyby, například že se oblečou moc nebo málo?
Je to do jisté míry normální a řekla bych, že hlavně my, mámy, máme větší tendenci vidět děti pořád jako malé a hodně je ochraňovat. Takže někdy je zdravé předat péči tatínkům a tolik neřešit, že třeba neudělají všechno tak dokonale, jak jsme zvyklé my. Někdy maminky říkají: Vždyť on ani neví, kde co máme, ani netrefí ve školce do správné šatny… Ale pro děti je přínosné nahlédnout i do toho, jak fungují i jiní lidé než často hyperprotektivní maminky. Protože kolem nás jsou často dva extrémy, jak jsem říkala na začátku: buď si rodič myslí, že přesně ví, co je pro jeho dítě nejlepší, a nenechá ho mít a projevit vlastní názor, nebo na druhé straně příliš benevolentní, bezhraniční výchova. Zlatá střední cesta je ale nejzdravější.
Možná můžeme mít pocit, že když za dítě budeme co nejvíc věcí dělat a řešit, pak bude spokojené. Proč ale kolem sebe vidíme tolik nespokojených, vlastně až nešťastných dětí, které přitom všechno mají?
Spokojení jsme, když naplňujeme svoje potřeby. Čím je dítě menší, tím více musíme naplňování jeho potřeb suplovat. V mnoha oblastech je totiž na nás závislé. Ale jak dospívá, je nutné, aby se učilo o sebe postarat. Nejdřív je potřeba se naučit si své potřeby uvědomit, druhý krok je umět je popsat a pak se o ně dokázat postarat. Takže potřebujme děti postupně učit, aby spokojenost vzaly do svých rukou. Druhá rovina je, že máme různé úrovně potřeb, které se hlásí o slovo. Často slýchám rodiče říkat: Proč je to moje dítě nespokojené, když má všechno? Tady je třeba si uvědomit, že potřeby máme různé, ne jenom materiální, ale i sociální. Když se dítě necítí dost dobré nebo nemá dobré vztahy, hezká bunda ho od toho nezachrání. Nebo mi někdy rodiče říkají, že slyší výčitky. Dítě si stěžuje, že kvůli nim není šťastné, například že nemá kamarády, protože nemají dům s bazénem. Je důležité zvyšovat i psychickou odolnost rodičů, aby se necítili provinile, když svým potomkům něco nemůžu koupit nebo dopřát. Jestli dítě chce bazén a v garáži mercedes, určitě mu budete držet palce, aby si to jednou koupilo. Ale vy neselháváte, když bydlíte v paneláku a jezdíte škodovkou.
Pojďme být konkrétní. Máme doma třeba desetileté dítě, za které jsme doteď spoustu věcí dělali. Co v tuto chvíli můžeme změnit?
Do osmnácti let jsme za děti právně zodpovědní, ale potřebujeme jim tu zodpovědnost postupně předávat. Takže třeba ten úklid pokoje, o kterém jsme už mluvili. Nebo by si měly zvykat na to, že škola je jejich záležitost, nikoliv rodičů. A tady vidím trochu zádrhel v tom, jak je teď skoro všechno online. Úkoly, známky, to všechno chodí rodiči do jeho e-mailu nebo mobilu. Zodpovědnost se tím vlastně přesouvá na něj a dítě kolikrát nemá ani přesnou představu, co v těch školních online systémech vlastně je, protože rodič za ním vždycky přijde a připomene mu to. Myslím, že je potřeba do toho dítě zapojit. Když neví, co má za úkol, nebo si něčím není jisté, tak by mělo napsat učiteli e-mail. Ne rodič, ale to dítě.
V čem může v rozvoji odolnosti pomoct škola?
Školy by mohly začít investovat do podpory duševního zdraví. Vůbec začít o psychice mluvit mnohem dřív než někdy na druhém stupni, protože duševní zdraví existuje, je důležité a ovlivňuje celé naše fungování od rána do večera. Klidně by to mohl být předmět – jako je matematika, čeština nebo výtvarná výchova, tak by byl rozvoj osobnosti. A tam by se mluvilo o emocích, jak se v sobě vůbec vyznat, jak se sebou zacházet… Protože už odmalička se s dětmi můžeme bavit o tom, jak jim je, jak se cítí. Zlobí se? A proč se teď právě zlobí? Nudí se? Jaký je to pocit a co se s tím dá dělat?
A jak mohou dítě v odolnosti podpořit třeba volnočasové aktivity?
Tak, že v nich zažije úspěch. A pro každé dítě to bude vypadat trochu jinak. Někdo hraje rád na klavír, někdo maluje nebo čte, někdo se najde ve sportu – a rodič by měl dítě podporovat v tom, co ho baví a v čem je dobré. Za mě není ani problém, když dítě vyzkouší spoustu aktivit a mění kroužky třeba každý půlrok. Proč by ne, něco zažije, něco se i o sobě naučí a nakonec se v něčem prostě najde. Pokud by to ale šlo, asi bych děti podpořila v tom, aby zažily týmovost. Ať už ve sportu, nebo třeba ve skautu.
Lucia Vašková vystudovala 1. lékařskou fakultu UK v Praze, specializuje se na dětskou psychiatrii. Během studií absolvovala studijní stáž na Mayo Clinic v Rochesteru v USA a na univerzitě v Soluni v Řecku. Pracovala na dětském oddělení Psychiatrické nemocnice Bohnice. Má soukromou praxi v Praze a působí také v Centru duševního zdraví v Berouně a v Centru duševního zdraví v Praze.
Text vyšel v Akademii Lidových novin.
Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na korektor@eduin.cz.
