I když k nám z horkokrevnějších států Evropy stále více proniká objímání a líbání tváří, my Češi se nadále držíme starého dobrého potřesení rukou. Je to pro nás projev srdečnosti, při kterém si ale udržíme autonomní prostor. Jsme přesvědčení, že způsob podání ruky vypovídá o charakteru člověka. Pevný stisk, po němž nás bolí dlaň, nepovažujeme za hrubost. Naopak ho oceníme jako známku srdnatosti. Nedívat se při podání ruky do očí je považováno za faux pas. A mdlý stisk ve stylu „leklá ryba“ prozrazuje neupřímného či namyšleného člověka. 

Ruce si podávají všichni se všemi, a tak není nic divného na tom, že při setkání přispěchá muž k ženě, kterou nikdy dřív nepotkal, a srdečně jí potřese rukou. Stejně tak není výjimkou, že žena jako první napřáhne ruku k cizímu muži. Všechny tyto situace se dějí denně a jsou považovány za naprosto normální. Tedy pokud jste vyrostli v Česku.  

V řadě jiných zemí obyvatele spíš vyděsíte, když k nim v dobré víře vystřelíte napřaženou ruku. Jako ukázkový příklad se nabízí Japonsko, kde podání ruky nahrazuje uctivý úklon. V mnoha arabských komunitách se například cizí muž a žena v žádném případě nedotknou. „Vždycky u mě vzbudilo dost rozporuplné pocity, když Arab z Perského zálivu na moji podanou ruku zareagoval odtažením a odmítavým zakroucením hlavou. I když se hned potom omluvně usmál a položil si dlaň na srdce, člověka to prostě vyvede z míry, když se ho někdo při pozdravu prostě zdráhá dotknout,“ říká Tereza, která strávila několik let prací v zemích Blízkého východu. „Nejde ale uplatňovat český pohled. Nedotýká se mě ne proto, že bych byla prašivá, ale z respektu, který mu předepisuje víra,“ dodává Tereza. 

Pro jiné kulturní návyky ohledně dotýkání při pozdravu ale nemusíme chodit tak daleko. Odlišné zvyky ohledně podávání ruky panují i na Ukrajině. Pevný stisk na úvod prvního setkání praktikují především muži. Ukrajinské ženy obvykle při prvním setkání pozdraví pouze očním kontaktem. Polibkem na tvář nebo objetím se přivítají s kamarádkami nebo mužskými příbuznými či blízkými mužskými přáteli. 

Ukrajina je tak rozlehlá, že snad nic neplatí pro skutečně celou zemi. Ale Ukrajinek, které po příchodu do Česka překvapilo, jak jim tady každý hned třese rukou, je opravdu hodně. Vznikají tím typické situace „ztraceno v překladu“. Žena z Ukrajiny mnohdy nečeká, že jí sociální pracovnice, imigrační úředník, dobrovolník nebo třeba zaměstnanec banky na úvod setkání podá ruku. Na napřaženou dlaň samozřejmě zareaguje tím, že ji napřáhne taky, ale protože neovládá umění českého pozdravu, může udělat celou řadu chyb – podá „leklou rybu“ nebo do dlaně vloží jen špičky prstů. Na české straně tím vznikne pocit, že ukrajinská uprchlice je nafoukaná, neupřímná, odtažitá. A špatný první dojem pak může pokazit celou další komunikaci.  

„Já už jsem po 16 letech v Česku na podání ruky zvyklá a sama ji lidem automaticky podávám. Když tak zdravím Ukrajinky, některé mi ji pevně stisknou, ale u jiných mám pocit, že jim dlaň ždímám,“ popisuje Olena. Paní Aljona měla po roce a půl pocit, že se s českým prostředím dobře sžila. Proto pro ni bylo velkým překvapením, když se od kolegyň v práci dozvěděla, že při pozdravu dlaň málo tiskne. Trénink správné intenzity stisku, která ponese správnou míru srdečnosti, jí pak trval celé odpoledne. 

Podání ruky je pro nás v našem kulturním okruhu stejně přirozené jako dýchání. Ale zkuste vyseknout dokonalé pukrle pro britského panovníka nebo japonskou úklonu. Chce to trénink.

Často se vedou diskuze, v čem všem se nám mají cizinci přizpůsobit. Nemluvíme teď o porušování zákonů, to nelze ničím omlouvat. Ale život v cizí zemi vždy zahrnuje spoustu nepsaných pravidel, která určují, co je slušné a zdvořilé, co je nevhodné a za hranou – a tato pravidla se v každé zemi liší. 

„Na našich školeních cizince učíme, že si mohou dělat věci po svém, ale berou tím na sebe riziko, že tím vyvolají negativní reakci. Pro usnadnění života v jiné zemi je vždy dobré se situačně přizpůsobit a takzvaně vyměnit strategii,“ říká ředitelka Multikulturního centra Praha Zuzana Schreiberová. Soužití je podle ní oboustranný proces. Proto Centrum nyní nabízí interkulturní školení pro Čechy i pro uprchlíky z Ukrajiny a o těchto nepsaných pravidlech do konce roku plánuje vydat knížku. 

Ilustrační foto: Amtec Photos / Flickr