Sousedé.cz
před 6 hodinami
Parkujete své auto ve veřejné, respektive sdílené garáži bytového domu? Pak už jste možná někdy přemýšleli nad...
Partneři zpravodajství
„Dětství a dospívání bylo šťastné, nic nenaznačovalo tomu, že by se to mělo zvrtnout,” začíná vyprávět David Svoboda, který se přes deset let potýká s bipolární poruchou. První příznaky závažné duševní nemoci začal pociťovat po dosažení dospělosti. „Udělal jsem maturitu a byl přijat na vysokou školu. Z finančních důvodů jsem ale byl nucen zároveň pracovat. Takže jsem při studiu začal dělat na HPP v call centru a byl to docela šok. Práce byla náročná, dělal jsem dvanáctihodinovky a z bezstarostného studentského života to byl skok do dospělosti a tvrdšího režimu. Tehdy se začaly objevovat první příznaky. Obsese a strach z lidí neboli sociofobie,” vzpomíná. Příběh o svém životě David vypráví ve své knize „Citlivá zpověď jednoho blázna”, která vyšla v prosinci 2022. Nyní připravuje druhý díl.
David měl zpočátku diagnostikovanou obsedantně kompulzivní poruchu, která se projevovala strachem z lidí. „Měl jsem pocit, že na mně vidí něco zvláštního, že zvláštně vypadám, divně chodím, divně mluvím. Rozdíl oproti paranoie je, že obsese člověka napadají, ale nevěří jim. Já jsem těm myšlenkám nevěřil, ale pořád mi přicházely na mysl a nemohl jsem se jich zbavit,” vysvětluje. Nikomu se však nesvěřil, což zpětně považuje za největší chybu. „Nevěděl jsem, komu si říct o pomoc. Nevěděl jsem tehdy nic o psychických poruchách, tohle téma bylo tehdy tabu. V dnešní době je výhoda, že možnosti léčby jsou někde jinde a už se o tom i víc mluví, k čemuž chci taky přispět,” popisuje.
Místo konce nový začátek
Pomoci lidem s podobnými problémy, najít sám sebe a šířit osvětu ve společnosti má za cíl jeho prvotina „Citlivá zpověď jednoho blázna”, v níž upřímně popsal svůj boj s nemocí. V díle se prolínají dvě časové linie, v nichž odhaluje své dětství i temné období, které jej dovedlo až na psychiatrické oddělení. Práce v call centru pro něj totiž byla stále větším zdrojem stresu a únavy. Přesto jej ani nenapadlo dát výpověď či vyhledat pomoc.
„Jeli jsme s kamarády na dovolenou do Itálie. Parta lidí, velké množství alkoholu. Tehdy nastal průlom, kdy se mi udělalo psychicky ještě hůře. Už během dovolené mě poprvé napadly černé myšlenky na sebevraždu. Po návratu z dovolené jsem se chtěl zkusit ještě vyspat. Doufal jsem, že to přejde. Já jsem to pořád oddaloval, hledal jsem, co by mi mohlo pomoci, ale úleva pořád nepřicházela, a tak jsem se rozhodl pro razantní krok,” popisuje David nejtěžší chvíle, kdy se pomocí nože pokusil připravit o život. Tento den se však zároveň stal novým začátkem. „Tři dny jsem byl na JIPce, odkud jsem putoval na psychiatrii. Zde nastala neskutečná úleva, dočasně odezněly problémy. Měl jsem pocit, že mě nikdo nesoudí, že jsem v bezpečném prostředí, kde má každý nějaký problém. Byl jsem zhruba 4 týdny na silných antidepresivech a pak jsem odešel do domácí léčby na nemocenskou,” vypráví.
Se svým životem jsem smířený
Dnes popisuje David svůj stav jako stabilizovaný a věří, že je vše na dobré cestě. „Mám plný invalidní důchod třetího stupně už přes deset let, aktuálně zvládám i pracovat. Beru prášky, bez nich už to nepůjde. Potřebuji stabilizátory a antipsychotika na tlumení mánií. Už jsem se s tím smířil a naučil se s nimi pracovat,” uvádí dále třicetiletý muž, jež byl několikrát hospitalizovaný. Několik let také spolupracoval se sdružením Práh jižní Morava. „Sdružení Práh oslovila moje máma v roce 2013 po mé druhé hospitalizaci, která byla manická. Řešili jsme v té době primárně bydlení, proto chráněné bydlení. To po krátké době vyšlo a já nastoupil do Tuřan. Ve skupinovém jsem bydlel cca rok, pak jsem byl ještě rok v individuálním a poté jsem službu ukončil s tím, že jsem se stěhoval k tátovi mimo jižní Moravu. Po pár letech jsem se vrátil do Brna a začal opět spolupracovat s Prahem v oblasti podpory hledání a udržení práce. V této oblasti jsem klientem dodnes,” přibližuje David, který je podle svých slov s odbornou péčí v Česku až nadmíru spokojen.
Hůře jsme na tom dle něj v oblasti informovanosti společnosti. S negativními komentáři od přátel, známých ani čtenářů knihy se však nesetkal. „Okolí mi vždycky tvrdilo, že to na mně není poznat. Já jsem vždycky přehnaně lpěl na tom, co si o mně ostatní myslí, takže po pokusuo sebevraždu moje první reakce byla, co na to řeknou lidi, až se to dozvědí. Ale když se to pak dozvídali, žádnou negativní reakci jsem nezaznamenal,” říká. Dodnes však nerozumí tomu, že si na dovolené přátelé jeho stavu nevšimli. „V tu chvíli jsem byl přesvědčený, že to na mně vidí, předpokládal jsem, že to akorát ignorují nebo je jim blbé o tom mluvit. Zpětně jsem se dozvěděl, že prý to vůbec nevěděli,” podotýká s odkazem na osvětu. Myslí si, že přátelé neviděli souvislosti, protože se s duševním onemocněním nesetkali a v té době měli i nedostatek informací. „Příznaky jsou třeba nespavost, já jsem skoro nespal, nebo naopak přílišná spavost, nechuť k jídlu, apatie,” radí.
Ještě citlivější zpověď
V první krize David nechává čtenáře nahlédnout do svého nitra, jehož část okupuje duševní porucha. „Kniha vznikla na popud mých známých. Po letech prožitých se závažnou psychickou poruchou jsem kdysi začal psát blog. Tehdy ho četli hlavně mí známí a kamarádi. Avšak můj příběh a jednotlivé zážitky je natolik nadchly, že mi vnukli nápad vydat svůj životní příběh jako knihu,” popisuje. V druhém díle s názvem „Ještě citlivější zpověď jednoho blázna“ se autor oproti dílu prvnímu soustředí méně na děj a noří se ještě hlouběji do svých myšlenek a vnitřních pocitů. Na této cestě objevuje nové rozměry i výzvy své nemoci. Vznik autobiografického díla můžete podpořit zde.
