Váš film je částečně inspirovaný zážitky z vlastní rodiny. Co je v něm podle reality?

Petr: Není to autobiografický příběh, ale rozhodně je autentický. Částečně jsme se inspirovali tím, co jsme zažili, a čerpali jsme také z vyprávění lidí, kteří Nataše popisovali, jak se starali o své blízké, kteří trpěli Alzheimerovou chorobou. Ve filmu je například scéna, kdy Karlova matka, kterou hraje ve filmu Regina Rázlová, leží v ústavu, je nadopovaná léky a přikurtovaná k posteli. Přesně tohle se nám stalo. Původně jsme Natašinu maminku vezli do sanatoria, protože měla dlouhodobé zdravotní problémy. Hned při první návštěvě jsme ale zjistili, že ji nadopovali a přivázali k posteli. Rozhodli jsme se, že tohle prostě nechceme. Vzali jsme si maminku domů. Naším filmem Tancuj, Matyldo chceme ukázat, že se dá zvládnout péče v rámci rodiny, ale rozhodně nepranýřujeme nikoho, kdo raději svěří svého příbuzného do péče profesionálů. 

Hlavní mužskou roli hraje Karel Roden, kterému jste „naložili“ dvojitě. Nejen proto, že se najednou má postarat o svou matku, ale také má dost specifickou práci…

Petr: To byl nápad Nataši, že ta jeho exekutorská profese bude kontroverzní. Od začátku jsme věděli, že Karlova postava má být emočně plochá, neschopná vřelého citu, ale zároveň to bude člověk, který dodržuje řád a pravidla. Je zvláštní, jak exekutory vnímá společnost. Většinou spíš negativně, což je sice pochopitelné, i když zároveň paradoxní, protože exekutor má dohlížet na to, aby se dodržovaly zákony. Tenhle rozpor nám přišel velmi zajímavý.
Nataša: Chtěli jsme ukázat, že dodržování pravidel mnohdy nestačí. Občas je prostě potřeba jednat podle svého svědomí. A přesně v takové situaci se ocitne ta jeho postava: najednou je pro něj emočně náročné se rozhodnout – nejen v práci, ale i v osobním životě, kdy jeho matka potřebuje péči, protože trpí Alzheimerovou chorobou.
Petr: Karel svou matku nesnáší, ale zároveň cítí, že má vůči ní velkou zodpovědnost. A ta mu nedovolí, aby se jí jen tak zbavil. Na začátku filmu jsou to dva rozhádaní lidé, kteří k sobě najdou cestu, a oba je to nakonec obohatí. 

Postava Karla Rodena řeší také partnerský vztah. Jeho přítelkyně po něm chce, aby měli víc soukromí. Jak na jejich spor reagují diváci?

Nataša: Někteří diváci nám říkají, že Lucii, kterou hraje Zuzana Kanócz, vnímají jako zápornou postavu. Já si ale myslím, že je naprosto v pořádku, co po partnerovi požaduje. Ona má prostě pocit, že s ní Karel tráví málo času, protože stále řeší péči o matku. Podle mě si musíte velmi dobře rozmyslet, jestli chcete a dokážete obětovat celý svůj osobní život kvůli péči o někoho blízkého. Nakonec se totiž snadno může stát, že zůstanete sami a bez prostředků, protože v Česku stále není propracovaný systém pro neformální pečující. Však i tito lidé potřebují dlouhodobou (nejen) finanční podporu.
Petr: V roce 2019 měl premiéru náš dokumentární film Život s Alzheimerem. Natáčeli jsme průběžně několik měsíců příběhy lidí, kteří se starají o své blízké. Jednou z nich je paní, která řadu let učila, ale odešla z práce, aby mohla pečovat o svou maminku. Už se takhle starala sedm let a říkala, že si neumí představit, co bude dělat, až maminka zemře. Na jednu stranu je obdivuhodné, jak se jí věnuje, ale na druhou stranu úplně pozastavila veškerý svůj osobní i pracovní život, což pro ni bude nebo může být velký problém.

Ve filmu je několik scén s pracovníky sociálních služeb. Proč všechny vyznívají tak negativně?

Petr: Natočili jsme hraný film, není to reportáž pro veřejnoprávní televizi, která musí být vyvážená. Zrovna ty scény, které zmiňujete, dost odpovídají tomu, co jsme zažili, když jsme se starali o maminku. Nejen přikurtování v ústavu, ale také návštěva sociální pracovnice, která po pár minutách rozhovoru s maminkou konstatovala, že je plně samostatná, a nemáme proto nárok na příspěvek na péči. 
Nataša: Chceme kromě jiného ukázat, že lidé v sociálních službách nejsou dostatečně ohodnocení, když mají třeba sto korun na hodinu. Naším filmem chceme iniciovat veřejnou debatu nejen o pracovních podmínkách profesionálních pečujících, ale také o tom, co řeší příbuzní lidí, kteří trpí Alzheimerovou chorobou.

Další dějová linka se věnuje vztahu mezi babičkou a vnukem, který má občas dost netradiční metody. Třeba když jí nabídne marihuanovou cigaretu.

Nataša: Myslím, že vnuci mají k prarodičům vždy trochu jiný vztah než děti k rodičům. Ve filmu hraje vnuka Antonio Šoposki, který na jednu stranu působí jako lempl, protože zapomene dát babičce léky, ale na druhou stranu je vidět, že se s ním babička cítí dobře. Nijak ji neopravuje, když se stále dokola na něco ptá, ani jí nevyčítá, když udělá něco nepředvídatelného. Ten vnuk je prostě mnohem víc v klidu než ostatní lidé.

Nyní vás čeká série projekcí a debat o Alzheimerově chorobě. Koho jste na tyto akce pozvali?

Nataša: Organizujeme diskuze pro širokou veřejnost. Pozvali jsme také profesionály například z neziskové organizace A doma, která pomáhá pečujícím. Připojili se k nám také odborníci z Alzheimer nadační fond, z organizace Dementia a Nadačního fondu Seňorina a další. Náš film už také viděli někteří přední čeští odborníci: například neurolog, profesor Jakub Hort nebo gerontoložka, docentka Iva Holmerová, která nás propojila se zástupci Mezinárodní alzheimerovské společnosti. Ukázky z filmu se budou promítat na konferencích v Česku i v zahraničí. Po premiéře, která bude 30. listopadu, bych ráda zorganizovala další debaty zejména v regionech, ale vše závisí na tom, zda budeme mít finanční podporu.

Zleva: Antonio Šoposki, Nataša Slavíková, Petr Slavík, Karel Roden

Jak se na film podařilo získat finance?

Nataša: Podpořila nás Česká televize i Státní fond kinematografie, ale řada potenciálních sponzorů odřekla, protože se řešil covid, pak zase válka na Ukrajině. Finance zkrátka putovaly jiným směrem a nám chybělo deset milionů na dokončení filmu. Prodala jsem byt po rodičích, pak jsem si vzala úvěr. Celkově to pro nás bylo hodně náročné, ale chtěli jsme prostě natočit emočně silný film, který otevře toto důležité téma ve společnosti.

Skoro se zdá, že o Alzheimerově chorobě sice každý něco ví, ale je stále tabuizovaná.

Petr: To je takový zvláštní rozpor: téměř každý, komu jsem vyprávěl o našem filmu, mi řekl, že zná někoho v rodině nebo mezi kamarády, kdo měl Alzheimerovu chorobu. Takže povědomí o této nemoci zde je, ale lidé se o ní stydí mluvit i v rámci rodiny, natož na veřejnosti. Když jsme připravovali ten dokumentární film Život s Alzheimerem, tak Nataša kontaktovala zhruba čtyřicet neformálních pečujících. Ptala se, zda by souhlasili, abychom je průběžně několik měsíců natáčeli. V některých rodinách byly hodně rozdílné názory. Například jeden muž, který se staral o manželku, s natáčením souhlasil, ale jeho dcera to striktně odmítala. Prý nechce, aby takhle maminku ukazoval ve filmu. Nakonec muž řekl, že souhlasí s natáčením, protože on může rozhodnout o své manželce. 

Proč myslíte, že se právě o této nemoci nemluví?

Nataša: Připravovala jsem pro Českou televizi cyklus dokumentů Medicína pro 21. století. Došlo mi, že o jiných onemocněních není problém mluvit, ale o Alzheimerově nemoci? To je stále tabu, a přitom se týká tolika lidí ve společnosti! Přirovnala bych to ke klimatické krizi.
Petr: Jenže Alzheimer není tolik vidět…
Nataša: A taky není tak atraktivní jako klimatická krize.

Foto: Archiv Nataši Slavíkové, Phoenix Production