Co pomáhá maminkám z Česka, které jsou s dětmi v zahraničí a snaží se je učit česky?

Záleží, zda jsou dostatečně odhodlané a vytrvalé. Někdy to jde naprosto přirozeně, když mají podporu partnera a jeho rodiny a oba akceptují koncept vícejazyčné výchovy, kdy jeden z partnerů mluví cizím jazykem a druhý česky. Pak jsou ale rodiny, kde cizinec je zásadně proti tomu, aby žena mluvila s dětmi česky. Většinou má strach, aby se jim jazyky nepletly. Bohužel i tady v Německu jsou pediatři nebo učitelé, kteří vysloveně odrazují rodiče od vícejazyčné výchovy. Kromě toho se otec-cizinec může bát, aby nebyl odstrčený, když partnerce a dětem nebude rozumět. 

Jak reaguje jejich okolí, když na děti mluví česky?

Když jsme na hřišti u nás ve Frankfurtu, slyším dvacet různých řečí a nikomu to divné nepřijde, protože zde je hodně kosmopolitní společnost. Asi něco jiného zažívají rodiče s dětmi, kteří bydlí na venkově. Čas od času diskutujeme na sociálních sítích našeho projektu Vícejazyčná výchova, zda je dobře/špatně, když maminka mluví na děti česky, pokud je mezi cizinci. Skoro vždycky se diskuzní skupina rozdělí: někdo říká, že je nezdvořilé, aby rodič mluvil na děti česky, však je přece v cizině! A jiné matky tvrdí, že není třeba se toho bát, naopak je potřeba češtinu s dětmi rozvíjet nejen v domácím prostředí, ale i venku. Řešili jsme toto téma také s terapeutkou řeči Martinou Kolmanovou. Prý některé maminky nechtějí na veřejnosti mluvit česky, protože v sobě mají vnitřní blok.

Čeho se bojí?

Hodně záleží, kde s rodinou žijete a jaké jsou tam zkušenosti s Českem. Ve východním Německu jsme vnímaní spíše pozitivně, zato v západním Německu se stává, že se vás zeptají, zda v Česku máme teplou vodu v bytě. Pokud se maminka setkává s takovými předsudky, pak se prostě bojí, jak by okolí reagovalo, kdyby na děti mluvila česky. Prostě na sebe nechce zbytečně upozorňovat.

Co zažívají vícejazyčné rodiny, když přijedou na návštěvu do Česka?

Někdy bohužel dost nepříjemné situace. Prarodiče na místo chvály spíš kritizují vnoučata: „Proč to takhle vyslovuješ?! Copak neumíš česky?“ Měli by je spíš ocenit, že se vnoučata učí češtinu. Mockrát jsme s mým německým manželem a syny zažili v Česku tuhle situaci: šli jsme po ulici, povídali jsme si česky i německy a úplně cizí lidé komentovali: „Chudák dítě!“. Ještě horší zkušenosti má můj syn z letních táborů v Česku, kde s ním několikrát děti řešily, jestli je „pravý Čech“, když tu přeci nežije a neumí perfektně vyslovit třeba ř. To sakra zabolí! Ani se nedivím, že už na tábor nechce jezdit. Bohužel i takový přístup existuje v naší společnosti…

Jaké zkušenosti mají rodiče, kteří se s dětmi natrvalo přestěhují do Česka?

Většina učitelů není vůbec připravená na to, že k nim do třídy nastoupí dítě, které umí dva či více jazyků. Na pedagogických fakultách se totiž neučí o vícejazyčné výchově, ani k tomu není příliš mnoho odborné literatury. Realita je pak taková, že když takové dítě přijde do třídy, pak s ním učitel moc neumí pracovat. Možná se bojí, aby ho ten žák neopravoval například při výuce němčiny, anebo ho „použije“ jako nového učitele. Pak nastane absurdní situace, protože dítě, které odmalička vyrůstalo ve vícejazyčném prostředí, neumí vysvětlit gramatiku. Zkuste si představit české dítě, zda by bylo schopné vysvětlit například časování v češtině? Moc mě mrzí, s čím se děti potýkají – dítě postavené do takové situace se cítí trapně a není výjimkou, že se za vícejazyčnost začne stydět. Znám rodiny, které ten celkový tlak nevydržely a raději se odstěhovaly zpátky do ciziny.

Možná je to tím, že učitel spíš vnímá problém ve výuce místo toho, aby takové dítě bral jako přínos?

A přitom by to bylo vlastně jednoduché – pokud by pedagog znal potřeby toho dítěte, pak s ním může efektivně pracovat. Nepotřebuje k němu speciálního asistenta jako třeba k žákům, kteří mají ADHD. Když bude dítě podporovat v tom, aby se zlepšovalo v češtině a sdílelo se spolužáky nejrůznější zajímavosti o svém druhém mateřském jazyce, pak se mnohem rychleji dostane na podobnou znalost češtiny, jakou mají ostatní. Má motivaci. Při hodinách němčiny může takové dítě být přínosem například v tom, že spolužáky naučí výslovnost nebo jim řekne, jaké jsou oblíbené písničky v Německu nebo jaká společenská témata se tam právě řeší. Nedávno jsem dostala e-mail od jedné učitelky, která mi psala, že tisíce dětí z vícejazyčných rodin nezvládnou přijímací zkoušky na střední nebo vysoké školy. Mají odborné znalosti, ale jen kvůli tomu, že neumí perfektně gramatiku, anebo nemají dostatečnou slovní zásobu, tak je jim cesta ke studiu uzavřena. Vícejazyčné děti „nezapadají“ do tabulek a představ rozhodujících osob, které znají jen žáky, jež mluví pouze svou mateřštinou. 

Zkušenosti s vícejazyčnou výchovou byly také jedním z hlavních témat nedávného online kongresu, který jste zdarma organizovala. Co na akci zaznělo?

Měli jsme velmi rozmanitý program, kde byli nejen odborníci z oblasti pedagogiky, psychologie a dalších oborů, ale také rodiče, prarodiče a dnes již dospělé vícejazyčné děti. Hodně pomáhají příklady z praxe. Jedním z nich byl například Obonete S. Ubam, který se narodil česko-nigerijskému páru. Vyrůstal v Bruntálu. Svého tatínka viděl poprvé až v patnácti, kdy se za ním vypravil do Nigérie a zjistil, že je z královské rodiny. Obonete se naučil několik světových jazyků a stal se z něj úspěšný podnikatel. Naše diváky také velmi zaujal rozhovor s hercem Bořkem Slezáčkem, který pochází z česko-německo-ruské rodiny. Díky tomu umí několik jazyků na takové úrovni, že může hrát v zahraničních filmech. Pro rodiče byl velkou motivací Kryštof Navrátil, který se v osmi přestěhoval s rodiči do Frankfurtu. Přes týden chodil do německé školy, o víkendech do naší české školy. Umí natolik dobře česky, že ho bez problémů přijali na Univerzitu Karlovu v Praze. 

Proč myslíte, že je zatím tak obtížné, aby učitelé vnímali specifika vícejazyčné výchovy?

Jsem moc ráda, že se postupně dostáváme do povědomí pedagogů z univerzit v Česku, ale zatím je to jen zlomek. Měli jsme online přednášky respektovaných odborníků jako například Milana Hrdličku z Ústavu bohemistických studií Univerzity Karlovy nebo Kateřinu Vodičkovou z Ústavu jazykové a odborné přípravy. Téma vícejazyčné výchovy by se mělo stát součástí studijních programů na pedagogických fakultách. Hodí se všem budoucím učitelům napříč specializacemi, protože i při tělocviku nebo dalších předmětech potřebujete s dětmi komunikovat a měli byste zohledňovat jejich dovednosti. Jenže není jednoduché toto prosadit. Mám konkrétní příklad. Chtěla jsem informaci o naší online konferenci zveřejnit na FB skupině Učitelé+, kde je zhruba 30 tisíc členů. Administrátoři můj příspěvek několikrát zamítli. Prý to není relevantní téma, což mě zarazilo. Zkušenosti jiných by přece nejvíc pomohly právě učitelům! Máme za ty roky už spoustu zkušeností a sdílíme je zdarma, abychom pomohli. Taková reakce docela zamrzí.

Foto: archiv Kateřiny Spiess-Velčovské